Eliška Vodvárková – Můj sportovní trapas

Čím je člověk starší, tím méně riskuje a do dění se vrhá pomaleji a s větší rozvahou. Snad proto si na žádný trapas z nedávné doby nějak nemohu vzpomenout. I když ... možná jen milosrdná paměť čerstvější zážitky skryla a vybaví je až po čase. Musela jsem tedy sáhnout hluboko do svého mládí.

Byla jsem tehdy čerstvou členkou atletického oddílu, měla jsem spoustu nadšení, ale jinak jsem byla pro trenéra velkou neznámou. Dosud jsem závodila jen za školu, skákala jsem do výšky i do dálky a běhala sprint. Tedy přesněji 60 metrů. Při mých prvních závodech za atletický oddíl tedy přišlo logicky nejprve testování. „Když zaběhneš 100 metrů pod 15 sekund, poběžíš na soutěži družstev štafetu 4x100.“ Zaběhla jsem stovku za 14,8 a byla zařazena do štafety. Stihli mě naučit tak akorát převzít a předat štafetový kolík a jelo se.

Postavili mě na druhý úsek – kam taky jinam, startovat jsem moc neuměla, na finiš jsem byla pomalá a běhat zatáčky mě prý naučí až časem. Pokud si nedovedete představit, jak jsou rozmístěné jednotlivé úseky na 400m oválu, tak si dovolím připomenout, že se startuje z prostoru cíle, to znamená, že první a třetí úsek se běží v zatáčce, sudé úseky jsou rovinky. Takže vlastně pro mě nic nového, rovně jsem běhala až dosud vždycky. Na školním hřišti dráha nebyla a 500m se běhalo na travnatém hřišti kolem zapíchaných praporků.

Přišla sobota a oddílový autobus nás zavezl do krajského města. Trošku s obavami, ale s velkým odhodláním jsem se připravila na svůj první start za družstvo žen. Je známou věcí, že za tým člověk bojuje daleko urputněji než jen za sebe. Maximálně soustředěná jsem nastoupila na svůj úsek, převzetí štafetového kolíku se mi podařilo a já uháněla vstříc další předávce. Měla jsem ze sebe radost, rozhodně jsem za soupeřkami nezaostávala a vyrovnávala jsem startovní hendikep. Rychle jsem se blížila ke své oddílové kolegyni, ta  vyrazila vpřed, abychom si kolík předaly v dostatečné rychlosti. Už chybělo jen pár kroků, ale pak to přišlo – dráha začala zatáčet. Dráha ano, já ne. Nikdo z trenérů si neuvědomil, že netuším, co dělat v takové rychlosti, potřeba náklonu trupu v zatáčce mi tak zůstala utajena. O odstředivé síle jsem uslyšela ve škole teoreticky až o pár měsíců později, prakticky jsem ji důvěrně poznala. Vylétla jsem ze zatáčky a dobrzdila až v betonovém korytu podél mantinelu. Horší bylo, že jsem tam neskončila sama, ale se všemi sprinterkami, které běžely vpravo ode mne.  Bylo jich dost, odstředila jsem se totiž z druhé dráhy.

Chtěla jsem se v atletice prosadit, jen jsem netušila, že se to stane už na mých prvních závodech v 15 letech. Nebyl trenér, který by si mne nevšiml, zrušila jsem totiž téměř celou disciplínu. Doběhla jediná štafeta. A mně trvalo dost dlouho, než jsem se přestala na závodech vyhýbat vedoucím jiných týmů.