„Ty máš děti?“ Tuhle otázku slýchám celkem často a moje odpověď je vždy stejná: „Ano, mám jich 25“. Tahle odpověď tazatele vždy zaskočí, jelikož je mi 23 let. Již třetím rokem trénuji atletickou minipřípravku, takže věty typu: jedu s dětmi na závody, děti byly, s dětmi,… Tahle dobrovolná aktivita mě naplňuje a dává mému životu smysl.
Moje práce ale nezačíná a nekončí jen na tréninku. Nejde jen o pohyb, jde o myšlení, o chování. Vždyť jde o sport a to způsob myšlení, je to život. Nevychovala jsem vlastní dítě, ale celoročně jich vychovávám 25. Učím je, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a podporovat kamarády.
To je také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla běžet jeden závod, kde běžely i „moje“ děti. Byl to klasický závodní den. Příjezd, registrace, rozklus, rozhýbání,…už tady jsem začala o svém startu pochybovat. Hlavou se mi honily myšlenky „nepřežeň to s tím rozklusem, ať se neunavíš“. Poté postupně startovaly děti a já na ně křičela klasické pokyny – srovnej ruce, zvedej nohy, zaber, vydrž,… Děti to zvládaly výborně, několik medailí, ale hlavně žádný pláč, žádný vztek. Jen u mě stoupala nervozita.
Čas startu se blížil, děti měly závody za sebou a zůstaly, aby mě podporovaly. To mě znervózňovalo ještě více. Dopadala na mě odpovědnost, přeci je nezklamu. Jejich nápady, že poběží celé 4 km se mnou, jsem jim rozmluvila hned. Domluvili jsme se tedy na tom, že se mnou poběží cílovou rovinku. Pak už šlo všechno strašně rychle a já najednou běžela. Z kopce to byla paráda, 4 min/km, lehké nohy. Najednou mě začalo píchat v boku a já chtěla brečet a zastavit. Naštěstí to brzy přešlo, ale za běžecký styl bych asi pochvalu nedostala. Po druhém kilometru se začala cesta zvedat a přišel kopec. Jak říkají „moje“ děti, bylo to opravdu veeeelký kopec. Celou dobu jsem si říkala: „srovnej ruce, zvedej nohy, zaber, vydrž,…“. Už nikdy nebudu na děti takhle křičet, vždyť já sama teď nejsem schopná udělat něco jinak. Neustále se mi vybavovalo heslo našeho atletického soustředění „zbytek dojdem“. Našla jsem v sobě zbytky sil a blížila jsem se k cíli. Už z dálky jsem slyšela: Veru, Veru, Veru. Byly to „moje“ děti, které na mě čekaly, křičely a fandily. Najednou jako když mě někdo nakopne a takhle rychle jsem neběžela ani šedesátku ve škole. Ten pocit v cíli, když se ke mně seběhly všechny děti a začaly mě chválit, byl k nezaplacení. Teď jsem byla já ten malý velký závodník. A ty malé děti mi natočily čaj, podaly bundu, darovaly bonbon.
A co mi tento závod dal? Víc než byste si mysleli. Umístění v kategorii si nepamatuji, to není podstatné. Reakce mých malých velkých závodníků si pamatuji přesně. Občas není k zahození vyměnit si role. Vždyť tihle malí závodníci zvládají to samé, co my a někdy i mnohem lépe. Od tohoto závodu se ráda stávám malým závodníkem a vždy přitom obdivuji těch mých 25 dětí, protože není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a podporovat ostatní a tohle všechno zvládáme společně.
