Lucie Pavlíková
Jsem vlakový stevard. Blíží se večer a já se vůbec netěším na dnešní směnu. Jsem v Košicích a čeká mě plně naložený vagón na trase Košice – Praha. Bude to dlouhá a náročná noc.
Do odjezdu vlaku zbývá 20 minut a můj vagón je prázdý. Po perónu se trousí jen nějaké skupinky rozjařených lidí. Ti ke mně určitě nejdou. V mém vagónu totiž určitě pojedou důchodci ze školního srazu po padesáti letech s vnoučaty, pravnoučaty a plnými kufry vzpomínek. Nebo skupinka studentů, která vyprázdní láhve ještě před Popradem a potom usne spánkem nemluvňat.
DOBRÝ DEN, VY JSTE NÁŠ! Příjemný hlas mě vytrhl z tragikomických představ. Není to ani studentka ani důchodkyně, je to sympatická mladá žena s rozzářeným pohledem. Ta z rozjařené skupinky. Vypadá to přece jen na veselou noc, tato partička určitě v něčem jede. Nebo na něčem. Možná nějaká sekta? Vypadá to na dva hlavní tábory. Jeden v modrém, druhý v bílém. Co? Vlajky české republiky na bílé části sekty? Zírám v němém úžasu. A oni se mi množí před očima, deset bílých, patnáct modrých, dvacet, třicet, POMOC! Jsou velmi výmluvní , jejich nálada je nakažlivá, takže za chvíli už s nimi fičím na jedné vlně. Ani nevím jak, ale pustil jsem je do svého vagónu bez lístků.
PANE PRŮVODČÍ, PANE PRŮVODČÍ, POJĎTE SE S NÁMI VYFOTIT! Co?!? To je nějaký vtip? Radikálně protestuji. No úplně radikálně teda ne, ale na svém rozhodně trvám, fotit se nebudu. Na fotce se směju v první řadě.
Prokouknul jsem je. Jsou to běžci. Nebylo to zas tak těžké, protože focení předcházel řev MEDAILE, MEDAILE NA KRK a z okénka vagónu visel plakát Báječné ženy v běhu a v Košicích se v tom termínu konal tradiční Mezinárodní maraton míru.
Je čas odjezdu. Všichni sedí ukázněně na svých místech, na tvářích široké úsměvy, v očích zasněné pohledy a nohy nahoře. Tak takhle vypadá maratonec po závodě! Procházím vagónem tam a zpátky a skládám si ze střípků celý příběh.
Jsou roztroušení po celé republice. Někdo přišel s nápadem a chutí myšlenku zrealizovat. Někdo jiný nabídl pomoc s organizací přepravy, další zařídil reprezentační dresy, další jídlo na místě, další fotografa, fotograf objektiv, další průvodce z řad běžců – domorodců, někdo napekl muffiny a hlavně všichni přispěli svým nadšením, odhodláním a chutí. Nikdo se neztratil. Netušil netušil, o co přišel, když nepřišel. Všichni, co přišli, zase odešli. V sobotu si užili Bílou noc. V neděli někteří běželi maraton. Někteří poprvé. Někdo s trasérem, protože sám nemůže. Nevidí. Ti ostatní běželi půlmaraton. Někteří poprvé. Nikdo nevzdal. Na trati si fandili a podporovali se, v cíli přišla radost i slzy dojetí. Asi jim začínám závidět.
Spát jsem nemohl, noc klidná nebyla. Zatímco někteří teprve usínali a jiní už vystupovali, dalším euforie vůbec usnout nedovolila. Hlavou se mi honily různé myšlenky a nakonec jsem věděl. Hned zítra si koupím tenisky.
