Pavla Přívozníková & Ondřej Střelba
Ratibořské Hory, 21.-23.11.2014
Již páteční příjezdový večer prokázal, že o předposledním listopadovém víkendu nepůjde jen o zážitky čistě běžecké – ruce našich skvělých opatrovníků, kuchařů i číšníků Janči a Vlastíka, nám totiž připravily vpravdě královské pochutiny a předznamenaly tak, že se budeme mít opravdu jako na zámku. Večer se slivovicí a punčem u kytáry nás sice nezahřál natolik, abychom si neuvědomovali zimu v pokojíčku, jenž kolem půlnoci naše desítka sněhurek a jeden Ondra obsadila. Ondra se však v průběhu víkendu prokázal mimo jiné jako zdatný topič, a tak o dva dny později byla naše komnata vyhřátá nejen naším dechem, mládím, láskou... doplňte si sami.
Sobota nám začala vskutku prozaicky, přesně v osm nula nula hltem slivovice a ranní rozcvičkou. Obé nás zahřálo alespoň na provozní teplotu. Po uložení energie z nepřeberného množství lahůdek, které na nás opět čekaly, vyrážíme do terénu, kde se podruhé v životě učíme abecedu. Poznáváme tedy běh od A do Zet: běhat se dá jako bruslař, skokan do dálky nebo třeba jogín, skákat jako chromej jelen i jako jamajskej bob. Vánočka se dá plést i nohama, což se zrovna fakt hodí! A malé zabloudění cestou zpátky, díky němuž okusíme přespolní běh snad ve všech možných podobách, naše nově nabyté schopnosti jen rozvine. Není nad to procvičit minimální styk s podložkou v hluboké oranici nebo vysoký skipping ve vzrostlém poli!
Potrava těla i potrava ducha. Oběd a Magdina přednáška o zdravé výživě nám dají chvíli vydechnout, ale zanedlouho se modré komando opět řítí vesnicí. Když v sobotním odpoledni přibíháme na fotbalové hřiště SK Ratibořské hory, (autama!) se pomalu sjíždějící fotbalisti nevěřícně koulejí očima: „Co to proboha jako je?!?“ Jejich výraz nás však nerozhází, neboť nejsou rozhodně první ani poslední, kdo se na nás za tento víkend takto podíval-dívá-podívá. Radostně vbíháme na hřiště, po lehkém rozklusání a názorné ukázce toho, jak že se ta čutaná má hrát, odbíháme s kontumačním (místním fotbalistům spadla brada až na zem a znemožnila jim kopat do míče) vítězstvím v kapse vstříc dalším krásám našeho báječného soustředění. Třeba romantickému západu slunce, který nám nezkazí ani cizí slova jako fartlek.
Západem slunce náš program ovšem nekončí. Večerní bojovka pokřtí nejen naše báječné orienťácké lampiony, ale přinese i významný přínos celému sportovnímu odvětví: už někdy nějaký orienťák viděl lampion na trámu v místním výčepu? A k tomu se ještě musel vykoupit skutečně velkým panákem něčeho z nabídky? Ještě, že další kontroly nebyly tak zapeklité, nebo by se nebohé sněhurky možná toulaly okolními poli ještě teď!
Večer opět potrápíme sladké dřevo a následná pantomimická taškařice zahřívá již nejen hlasivky, ale dá vzniknout i mnoha obdivuhodným výkonům, kterým z hlediska tělocvičného vévodí sestava Bratří Mrštíkové. Následný update znakové řeči stran zobrazení chlapečka a holčičky definitivně vhání slzy do všech očí.
Nedělní ráno je ovšem krušné. Poznáváme, že náš trénink byl vskutku kvalitní a tak se k rozcvičce plíží spíše skupina mátoh, než nadšených sportovců. „Já jsem si rozbila báječné ženy, s čím si budu hrát ?!?“, děsí se Karolína. Ano, připomínáme spíše báječné puzzle, může si nás po nocích skládat dohromady!
Dopoledne vybíháme opět do terénu, obdivujeme krásu místních lesů, zapózujeme všudypřítomným fotografům, nicméně svému údělu neunikneme. Opáčko abecedy, minutky, kopečky, štafeta s rolí od toaleťáku a běh s holemi, při kterém holt někteří vypadají jako lichoběžník.
Po dalším gastronomickém velezážitku v podobě oběda a debatě o roztodivných běžeckých problematikách poskládáme svá rozbitá puzzle a vyrážíme na rozlučkový výklus prosluněným odpolednem.
Suma sumárum tento víkend rozhodně stál za to po sportovní, kulturní i všech dalších stránkách. Na jeho konci byl nejen zas o něco báječnější svět, ale také pár o něco lépe běhajících běžců autotrenérů. Úplně nejhezčím (nebo snad nejšílenějším?) výsledkem našeho společného snažení je ovšem k dokonalosti dotažení báječného poskoku a pokřiku na zahnání soupeřů:
