Patricie Pavlíčková
Vyjímečné narozeniny si žádají vyjímečné dárky. Letos jsme si s Liborem nadělili startovné na Lake Garda Marathon.
Vzhledem k parnému létu, kdy jsme neběhali, vzhledem k absolvované zářijové Beskydské 7 a následné měsíční rekonstrukci bytu, která nám pohltila každou volnou minutu, jsme tenhle závod pojali jako výlet, kdy se společně proběhneme po břehu jezera, pokocháme se, vyfotíme, vyzvedneme si medaili a hotovo dvacet. Ale ouha…..Né vše je tak, jak si člověk představuje, když tři měsíce skoro vůbec neběhá….
Po BÁJEČNÉM setkání a focení před startem v Malcesine přišlo odpočítávání a už běžíme, společně běžci na vzdálenost 30 km a 42,195 km. Pomalu, pohodově, tak jak jsme si řekli, smějeme se, kocháme se výhledem z pobřeží, necháváme se předbíhat, až se kolem 10.km propadáme na chvost závodu.
Probíháme středem Malcesine , užíváme si probouzející se a fandící Italy a turisty, čekáme každý pátý kilometr občerstvovačku či osvěžovačku, ale tady je to kapku jinačí než jsme zvyklí. Rozmístění je nepravidelné, chaotické, takže nikdy nevíme, jak dlouho budeme bez vody. K dispozici jsou banány, jablka, suché koláčky, voda a hoooodně sladký jonťák. Co nám ale chybí, je sůl.
Tempo je rychlejší než jsme plánovali , máme rozběhnuto na můj osobáček na půlku, ale nohy přece jen těžknou a kolem 17.km Libora začínají bolet záda, takže občas přecházíme do chůze. 21.km přesto zdoláváme v krásném čase 2:25hod, v hlavě si pohrávám s myšlenkou na celkový čas do 5hodin.
Cesta z Malcesine do Torbole byla dlouhá, silnice kolem skal lemující pobřeží nekonečná, průběh třemi tunely, kdy nejdelší měl 1,7km byl stereotypní, žádní fanoušci , za námi už jen dva běžci a hlídkující sanitka. Bolest kolene ze včerejšího 2,5hodinového sestupu z Monte Baldo přebíjí bolest stehna, bolest stehna pak přebíjí bolest všeho od pasu dolů :-D. Libora trápí stále záda, přidávají se plosky nohou, kotník, dostavuje se celková únava. Padají první slova o ukončení na našem 30.km, kde je cíl pro běžce na 15 a 30km. Uf, uf, raději nemyslet…..
28.km je klíčový, kdy nás poslední dva běžci z 30.km trasy předbíhají a předávají nám „Černého Petra“ v podobě doprovodné sanitky, která uzavírá závodní pole a má za úkol hlídat poslední závodníky a sbírat odpadlíky. Tady si už vážně pohráváme s myšlenkou o předčasném ukončení závodu na 30.km….ale průběh přes Torbole nás tak nabíjí, že se na rozcestí před cílem vydáváme doprava na další část maratonské poutě….. a sanitka za námi…
Občerstvovačka za 30.km nám jakožto posledním závodníkům nabízí už jen perlivou vodu, ale bublinky nejsou dobré pro už tak rozbouřené trávení a tak téměř nepijeme, což se na nás později projevuje. Po odbočce na Arco začíná boj o Liborovo udržení se v závodě a posléze i boj o zdraví. Křeče v nohách i rukách, kdy už nepomáhá ani magnesium, brnění rtů, neutuchající žízeň, celkové vyčerpání Libora oslabují, chvíli běžíme, chvíli jdeme, občas už i stojíme. Za námi doprovodná sanitka, za ní policejní auto a za ním kolona aut čekajících až odběhneme poslední silniční úsek, cca 2km a silnice se otevře pro dopravu. Kdykoliv zastavíme, aby si Libor odpočal, zastaví celá kolona. V dohledu žádná občerstvovačka, v domech a zahradách kolem silnice ani živáčka, v sanitce ani v policejním voze ani kapka vody, dokonce ani projíždějící cyklista nemá bidon. Blížíme se k restauraci, kam zaběhnu a vyprosím lahvičku vody. Bohužel už ale ani ta Libora nepopožene dál a tak mávám na sanitku, že Libor využije jejich zázemí…Libor nasedá. Smutný, nešťastný, zklamaný, vyčerpaný. Co teď? Mám o něj strach, aby byl v pořádku. Zůstat nebo běžet? Libor mi říká, ať běžím a doběhnu aspoň pro jednu medaili. Zbývá něco přes 6km, časový limit je v pohodě. V sanitce nahlásím, že běžím dál. Nadšení to rozhodně nevyvolává. Rozbíhám se, fyzicky jsem v pohodě, odpočatá, jen musím srovnat hlavu. Na občerstvovačce zastavuju, za mnou sanitka, policejní vůz a kolona aut. O Libora je postaráno, dostane pití, ovoce, sám si vezme deku, že je mu zima,já zhltnu banán, vodu, kouknu na něj do sanitky a běžím. Po pár metrech mě dojíždí policejní auto a ….česky se ozve:
„Je čas skončit, ne?“
„Jak jako skončit?“
„Je čas skončit, musíme pustit dopravu“
„Ne ne, už jen 6km a limit hodina a půl“
„ Je čas skončit, sanitka vás odveze“
„Néééé, já neskončím, můj přítel je v sanitce a nemůže běžet a já musím doběhnout pro medaili“
„My musíme pustit dopravu, je čas“
Konverzace ještě chvíli pokračuje, čeština s italským přízvukem je úsměvná, ale význam slov se mi pranic nelíbí. Zbývající silniční část 500m k napojení na cyklostezku mě nenechají doběhnout, takže tu vzdálenost běžím rovnou po cyklostezce, jen abych mohla pokračovat. Cestou mi fandí cyklisté, bruslaři i chodci. Na poslední občerstvovačce na 40.km jsem bouřlivě přivítaná, všichni mi nabízejí vodu, banány, čeká na mě i sanitka. Libor je už celkem v pohodě, což mě uklidní a vybíhám vstříc cíli. Za chvíli za sebou slyším auto…ha, moje doprovodná sanitka i na cyklostezce, pěkně pomalu za mnou. Cyklisté slézají z kol i cyklostezky, protože já si táhnu svého Černého Petra 😀 41.km nás ale rozděluje, já podbíhám pod mostem dál cyklostezkou až na pobřeží a sanitka odjíždí silnicí do cíle.
Tak si tak běžím mezi turisty i mezi místními, někdo fandí, volá, uskakuje, někomu si musím říct, aby mě pustil, že běžím a už vidím čekajícího Libora a slyším hlasitou italštinu a moje jméno? Patrícia Pavlíkova, Republiccaa Ceca…Libor mě chytá za ruku a společně vbíháme do cíle za potlesku našich přátel vlnících se v rytmu mexických vln a potlesku těch, co vydrželi čekat …čas 5:33:59hod….Chce se mi smát, brečet, poskakovat, ležet, jsem šťastná, že jsem to dokázala, jsem šťastná, že už to mám za sebou…Dostávám medaili a dárkový koš plný italských dobrot pro posledního závodníka , Libor dostává taky medaili, fotíme se, radujeme se…..
A příští rok? Zřejmě budu muset přijet obhájit svoje umístění a Libor si pořešit svoje nevyřízené účty s Lake Garda Marathon
