Beskydská 7 – je snad NÁVYKOVÁ?

Před rokem jsme se s Liborem prali s Bésedmičkou hodně těžce, pracně, ale bojovně, oba  jsme si sáhli opravdu hodně hluboko jak fyzicky, tak psychicky, padala slova: „Skončím v Krásné“, „Skončím v Ostravici“, „Tohle už nikdy nejdu“, „ Se na to vys…“ „ Už nikdy, nikdy, nikdy…. „ …. Jak to dopadlo? Touha po překonání sama sebe a krásné medaili byla tak silná, že jsme závod dokončili, poslední km jsme běželi, užili si výstup na K2 a předání medailí a už druhý den ráno ještě ve spacáku jsme plánovali, jak to příští rok udělat jinak a lépe (pár hodin po nekonečném už nikdy).

Čas plyne a jsou tu vánoce. Ježíšek nám naděluje certifikát se startovným na B7 2016. No co to to to , japa se toto může stát? Proč zase ???  ( kdo věříte na Ježíška, teď nečtěte : jasně, že jsme si certifikát koupili sami sobě navzájem, abychom si udělali radost a mohli se zase zničit )

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Čas plyne dál a je tu září 2016 a my stojíme na startu v Třinci. Jsme natěšení, ale s respektem k náročnosti závodu, bez časového plánu a odhodlaní letos nevyužít možné zkratky a chceme sejít i dolů do Ráztoky.  Z loňských zkušeností a chyb jsme se snad poučili, vybavili se Coca colou, kofeinovými tabletami, magnesiem a plánem, že v Ostravici dáme zase hodinovou pauzu na jídlo a odpočinek (vloni změnila naše rozhodnutí skončit a pomohla nám dojít do cíle).

 

Probíhá focení s Martinou a Zdeňkou, objevují se slovenští přátelé Tomáš s Viktorem, přitočila se k nám i další  bájenka, pan farář dává požehnání na cestu, slečna ve valašském kroji zpívá českou hymnu, chvilka ticha, 10…9…8…7…. 2…1 a jdeme na to, hodiny ukazují přesně 22:00 a my vyrážíme na rande s beskydskými kopci.

Pod první kopec jdeme rychlochůzí, neběžíme, nasáváme atmosféru, fanoušci jsou skvělí, družíme se a plácáme si s nimi, děkujeme za podporu. Čeká nás dlouhá cesta, není kam spěchat a navíc známe ty přepálené starty…

1. Velký Javorový – stoupáme po nekonečné sjezdovce v hadu světel, já po levé straně, Libor po pravé, ale za chvíli se ztrácíme z dohledu, chumel lidí nás pohlcuje. Pod vrcholem přecházím na pravou stranu, zastavuju, čekám na Libora. Myslím, že je kousíčíček za mnou. Volám mezi stoupající čelovky : „Liboréééé….Liborééé….“. Tři kluci se ozývají, ale ty už své parťáky mají a navíc já přece čekám na svého Libora. Začínám být trochu nervózní, hlavou se mi honí myšlenky: „Nebyl Libor přece jen přede mnou? Co když čeká až na vrcholu? Ale tam přece hraje to šílený techno, tam by bylo horší se najít, tam by nečekal….“ Už vytahuju mobil, že mu zavolám, když tu slyším: „Už jsem tu… „. Uf uf, našli jsme se. Chyba v domluvě nás stála 4 minuty, Libor na mě totiž čekal v půlce kopce, asi taky cca 4 minuty, myslel si, že jsem za ním… Společně vystupujeme na vrchol, fanoušci řádí, nabuzuje nás to, zamáváme a už valíme dál, pořád do kopce. Mám hrozný hlad, beru si malou tyčinku a šlapu vytrvale za Liborem. Konečně první kontrola, čipneme si, potkáváme Martinu se Zdeňkou, pozdravíme se a šupajdíme dolu do Řeky. Pokud terén a množství závodníků dovolí, běžíme. V Řece pijeme jonťák, ale je hrozně ledový, brrrr, vysejpáme boty  a jdeme dál, jak jinak než nahoru ….

2. Ropice –  … jak jinak než nahoru sjezdovkou, hodně prudkou a dlouhou, v jednom zástupu lidí, jednou vyšlápnutou cestou, tempo je dané,  takže se jedná v podstatě o naprosto jednoduchou záležitost – prostě musíme jít jako ostatní až nahoru tempem, které je určené, ale přitom celkem pohodové až se mi chce napsat, že odpočinkové. Libor je hned přede mnou a tak po výplazu celé sjezdovky můžeme společně vykročit za zatáčku ke kontrole a odtud dolů do Morávky s občasným popoběhnutím. V Morávce nás čekají melouny, banány, musli, tatranky, voda, jonťák. Pijeme, bereme si kofeinové tablety, Libor nic nejí, já si dávám tatranku, piju Coca-colu . Hodně se ochladilo, fouká, tak si bereme bundy a….

3. Travný - …. a společně s Martinou a Zdeňkou (které nám za chvíli utečou) začínáme stoupat sjezdovkou Sviňorky na traverz Travný.  Otravný asfaltový traverz, táhnoucí se cca 6 km,kdy nemusíme dávat pozor na cestu, mozek otupuje, tělo je v útlumu a jde krok, ťuk hůlka, krok, ťuk hůlka, ale díky kofeinu neusínáme jako vloni. Přesto jsem pomalá, Libor na mě čekává, pořád mě někdo předchází. Jak je to sakra možný? Vždyť se tak snažím. Z myšlenek mOLYMPUS DIGITAL CAMERAě probírá pípání, je tu další kontrola a už klesáme na občerstvovačku do Krásné. Nejdřív ještě asfaltem, ale dál je sešup náročný, prudký, šutrovitý, ale dáváme ho dobře. V Krásné čipneme, zhltneme meloun, banán a valíme vstříc naší milované královně Beskyd …..

4. Lysá hora – Stoupání je těžké, kamenité, dlouhé, trvající skoro dvě a půl hodiny. Občas s někým pokecáme, společně zahudrujeme, co že tady jako děláme, jak se tohle mohlo stát, proč nejsme doma v našich peřinách.  Většinou, ale jdeme beze slov, strojovitě. Ze zadu jsme přepadeni Martinou se Zdeňkou, které odpočívaly v Krásné. To je pro nás překvapení, mysleli jsme, že už jsou dávno vpředu.  Svítá.  Oči si zvykají, vidíme bez čelovky. Juchůůů, dlouhá noc končí. Najednou je plno světla, čelovky mizí do batohů a my přicházíme na rozcestí Malchor, odkud je vidět krasavice Lysá hora zalitá sluncem. Statečně jdeme cik cak cestou k vrcholu, rozhlížíme se po kraji a kocháme se. Je to prostě nádhera. Ta panoramata. Nahoře zajdeme k hladícím bodům a pohladíme si je pro štěstí, čipneme a jucháme dolu do Ostravice. Jucháme tedy asi hodinu a půl, je to přece jen kus cesty a ono už to docela bolí. Cestou nás čeká velké překvapení – Kačka stoupající proti nám. Pohlazení po duši. Děkujeme za povzbuzení. V Ostravici opět čipujeme a těšíme se na očekávané občerstvení, jehož představa nás už chvíli drží „nad vodou“. Zhltneme polívku, kupujeme párky, kofolu, kafe, sušenku a všechno do sebe nahrneme. Kontrolujeme nohy, au au, už vše bolí a znovu je mažeme vazelínou. Lelkujeme, lemříme, povalujeme se na zemi na kartonu a užíváme si, že nemusíme šlapat. Námi povolená hodina rychle utekla, tak balíme,loučíme s Martinou a Zdeňkou, které došly chvíli po nás a jdeme na nejdelší stoupání závodu na všemi obávaný, ale námi oblíbený Smrk…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

5. Smrk – Vloni nás odpočinek v Ostravici nakopnul, dodal energii, zachránil nám závod. Letos jsme to čekali stejně, ale u mě se účinek projevil opačně. Nohy si sice odpočaly, nebolely, ale jídla asi bylo moc, cítím se plná, unavená, bez energie, ploužím se do kopce, trápím se a asi vypadám fakt vyčerpaně a zničeně, protože se mě Libor nahlas ptá: „Chceš skončit a jít na svoz do Čeladné,  je to odsud 3 km po asfaltu?„
Je pravda, že cestou mě už potkalo pár menších krizí, kdy mě proletělo hlavou : „Chci spát, jsem unavená, nemám to zapotřebí, skončím“, ale žádná nebyla limitní a limitní není ani ta současná, takže odpověď musí znít : „Ne, jdu dál“ . No a tak se pomalu suneme na nejoblíbenější část tratě, Holubčanku, což je cca půlkilometrový náročný prudký stoupání s velkými kameny, ale nás baví. Krize pominula, užíváme si celý výstup až na Smrk, kde čipneme a hned začínáme sestupovat do Čeladné a neodpočíváme jako spousta závodníků, kteří si lebedí na trávě na sluníčku. Poslední cca 4 km do Čeladné běžíme, což většina jdoucích závodníků, které předbíháme, nechápe a diví se. Všem ale říkáme: „Když běžíš, bolí to stejně jako když jdeš, ale máš tu cestu rychleji za sebou“. No navíc zjišťujeme, že jako bonus běhu nohy dokonce bolí míň, přece jen se protahují jiné svaly než při chůzi. Plán na Čeladnou byl jasný: meloun, gel, doplnit vodu, vysypat kamínky z bot a jdeme dál. Jak jsme řekli,  tak jsme udělali a už se posunujeme na novou část trasy, kterou vůbec neznáme,  vedoucí na …

6. Čertův mlýn  - Původní dlouhé asfaltové stoupání je nahrazeno asfaltovou vrstevnicovou cyklostezkou. Tu ale po chvíli opouštíme a jdeme prudce vzhůru. Nene, už se mi nechce do kopce, ale Libor mě povzbuzuje: „Pojď, to je dobrý, nevypadá to tak hrozně“, což za chvíli oba přehodnocujeme na: „To není možný,  to je mazec, to je za trest, ty vole, co to jako je, to snad nikdy neskončí, já se na to…,, masakr, ty kráso, mám tohle zapotřebí, jsem tu naposledy, už nikdy B7 nepudu, jako ale fakt nikdy, ve svým věku si tohle nezasloužím, kdo tohle vymyslel, už nikdy, nikdy, prostě NIKDY!!!!“ a pak padají už jen sprostá slova. Cesta nekonečně dlouhá vedoucí napříč vrstevnicema kolmo vzhůru, plná kořenů, šutrů v kombinaci s únavou, mě naprosto podlomila psychiku a Liborovi navodila velkou fyzickou i psychickou krizi doprovázenou zimnicí. Nutná pauza na Čertově mlýně nám pomáhá, Libor do sebe hrne dětskou výživu, gel, magnesium, hroznový cukr, vodu, což ho opět postaví na nohy a my přes Tanečnici můžeme jít už veseleji na …
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
7. Pustevny, kde nás vítá cedule: „Použitá kolena na prodej – zde“. Cestou jsme si říkali, že jakmile dojdeme na Pustevny, zvládneme dojít už i do cíle. A teď jsme tu a cíl je nám blíž. To už musíme dát. Občerstvovačka je luxusně zásobená, nabízí se kofola, chleba se škvarkama, rohlík se salámem, polívka, což nám maximálně uspokojí naše chuťové buňky. Přece jen sladkého jsme cestou měli až až …. Ještě si preventivně zavážu obě kolena, pozdravíme se jako už několikrát cestou s Tomášem a Viktorem, a jdeme dál, dokud je ještě světlo. Využíváme možnosti v pravidlech závodu nesestoupit do Ráztoky, síly určené na tento úsek jsme vyčerpali na předchozí nový masakrózní výstup na Čertův mlýn.  Toto rozhodnutí nás sice posune ve výsledkovém pořadí za ty, kteří na Ráztoku šli, ale budeme mít více energie na dokončení závodu. Pokračujeme tedy rovnou okolo sochy Radegasta na Radhošť a dolů na Pindulu, kam dorážíme po dvou hodinách a tedy už za svitu čelovek. Zobneme gel, ještě kousek salámu, kofolu a vyrážíme na poslední kopec na Javorník.

8. Velký Javorník – Ač je to kopec nejnižší, umí potrápit stejně jako kopce předchozí. Přece jen jsme už unaveni, od pasu dolu bolí celej člověk. Mám puchýře zespodu nohou a bolí mě palce od narážení do špičky bot při sestupech z kopců. Libora trápí bolavé koleno. Ale na poslední kopec jsme psychicky připraveni. Je POSLEDNÍ!  Zbývají nám tři hodiny do loňského času. To překonáme. Budeme se snažit. Stoupáme klidně, vytrvale, chvíli sami, chvíli v chumlu závodníků, dobře zvládáme půlkilometrovou stojku i dlouhé stoupání šutrovitým úvozem. Pořadatelé na kontrole na vrcholu nás bouřlivě vítají a povzbuzují do posledních 6 km. Klesání je prudké, kameny a kořeny brání rychlejšímu pohybu, Libor mi vybírá míň horší cestu (napsala bych lepší cestu, ale tam není žádná lepší), protože bolavé palce a puchýře mě dost omezují, každý krok opravdu hodně bolí. Nejhorší úsek máme za sebou, přejdeme louku, rozbíháme se a indiánem zdoláváme další stovky metrů až k úvozu, kterým se po nepříjemných kamenech prošouráme k mostku do města…..

….. Do města. Do Frenštátu pod Radhoštěm. Do cíle. Do spacáku. Do říše snů.
Spěcháme ulicemi, pořadatelé nás ještě hecují a směrují na náměstí, kde už vidíme cílovou bránu a slyšíme moderátora. Přestáváme vnímat veškerou bolest, pohlcuje nás neskutečná euforie, posledních 300 metrů do mírného kopečka po kostkách běžíme snad rychleji než Bolt svojí stovku a za potlesku diváků ruku v ruce probíháme cílem.
Tým Kufrujsnámi, Paprička a Libor, čas 24:47:26, 88km.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA
Moderátor z nás dělá hvězdy, poskytujeme rozhovor a užíváme si svou zaslouženou chvilku slávy.  Do očí se nám derou slzy štěstí, endorfiny cákají na všechny strany, juchuchuuu, my jsme to opět zvládli. Dobře my. Sakra dobře my. Objímáme se, políbíme se, jsme úplně mimo. Vystupujeme na K2, kde dostáváme nádherné ručně vyrobené medaile ve tvaru srdce a máváme našim nejbližším do kamery, která je letos prvně umístěná na vrcholu K2 a vysílá online. Vhodíme připravenou bankovku do kasičky „Každý metr pomáhá“ (cestou jsme peníz opatrovali, abychom ho neprojedli). Pomalu sestoupíme na pódium, kde je umístěn Golem na finisher foto, ofotíme se, usmíváme se do davu diváků, kteří obdivně pokyvují hlavami, tleskají a fotí si nás (ha ha samozřejmě nejen nás). Odevzdáme čip a startovní číslo, nafasujeme plechovku kofoly a náramek s nápisem  „Dal/a jsem beskydskou sedmičku“.
Zklidňujeme se, jsme šťastní, unavení a bolaví, ale endorfiny stále tryskají, spokojeně se usmíváme. Jsme tu. Jsme v cíli B7.  Opět jsme si sáhli hooodně hluboko fyzicky i psychicky, dokázali jsme si, že jsme silní, že umíme zabojovat, že se umíme překonat, že se umíme podpořit a podržet a že jsme dobrý tým. Parťáci.

V cíli se setkáváme i se Zdeňkou, která skončila na Pindule a na dálku podporujeme její parťačku Martinu, která se rozhodla zdolat poslední kopec sama. Klobouk dolů před takovým rozhodnutím. Z našich 10 přátel, kteří stáli na startu, 7 nedošlo.  Beskydská 7 je nepředvídatelná, mocná, drsná a náročná. Ale taky secsakramensky NÁVYKOVÁ.

Před pár hodinami lítala vzduchem slova: „ NIKDY, NIKDY, NIKDY, na milion procent už NIKDY !!!! ……“

Ježíškuuuu ????

🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA