Beskydská sedmička 2014

Kristina Házová

B7_1Tak další rok je fuč a nás ( tým ŽENY SOBĚ 1 Kristina Házová a Jana Fidlerová) čeká čtvrtá B7. Naposledy jsme prověřily formu na  Hostýnské osmě na začátku srpna. Překvapilo nás tam počasí, 66km ve vedru, dešti, bouřce a následně v bahně, bylo téměř nad naše síly. A teď tohle ještě větší sousto. Letos je trasa  delší o jeden kopec a měří asi 93km ( 22 kontrol). Zatím máme jasno, je to o hlavě a my se s tím nějak popereme. Už tradičně nám dělá doprovod Jany manžel Jarda. Letos máme novinku, konečně se nám podařilo získat další nadšence, besedmičkovským šílenstvím nepolíbenou Martinu a Hynka ( tým K9).B7_2 Předstartovní příprava je tradiční: dorazit do Frenštátu, akreditovat se, najíst, napít, zabalit, namazat, zalepit, oblíknout, obout, utáhnout, zapnout, naplnit, nic nezapomenout a nasednout do vlaku. Potkáváme se s kamarádkou Janou z Jičína, vloni nedošly, letos zkouší druhé kolo. Spát nám nějak nejde, tak vtipkujeme a snažíme se zbavit nervozity, naštěstí cesta utíká a už vystupujeme v Třinci. Vlak byl zpožděný, na náměstí probíhá program podle plánu, ( svatba, proslovy sponzorů, mše )  a  start se posunuje o půl hodiny. Potkávám báječnou ženu Kačku Bockovou, prohodíme pár slov, pak si přejeme „hodně štěstí“ a krátce po půl jedenácté vyrážíme. Konečně, to čekání je nejhorší, teď jen nepřepálit začátek a vydržet až do konce.  Scénář na následujících minimálně 22hodin je těžce stereotypní: vyfunět nahoru na kopec, odpípnout čip, napít se, případně něco zobnout a zase dolů. Rozcvička je příjemná,  rovinatá asfaltka  pod sjezdovku,  střídavě jdeme a běžíme a užíváme si  úžasnou atmosféru s podporou místních lidiček podél trati: fandí, zpívají a taky nabízejí panáka..hmm, je to lákadlo,  ale byla by to jednoznačně rychlá smrt. Přibližně  v půlce trasy ke sjezdovce už  vidíme čelovky téměř pod vrcholem, to jsou „běhny“, dorazí do cíle v sobotu dopoledne a ještě si užijí celý den. B7_3No my si zase užijeme do sytosti závod!  Už jsme pod kopcem. Tak jdeme na to, tempo je ze začátku rychlé , ale úměrně klesá s přibývajícími metry. Při pohledu na závodníky v softshelkách a dlouhých kalhotách mě napadá, že tričko a šortkosukně byla lepší volba, teče ze mě hned po 150metrech a  to se normálně moc nepotím. Cesta je nepříjemná, terén klouže a připadá mi to nějaký delší. Uf, první kopec za mnou, čekám chvilku na Janu a pokračujeme  vrstevnicí na Velký Javorový, tam pípáme čip  a hned běžíme  dolů.  Při sestupu do Řeky si říkám, že Libor Uher s prominutím nekecal, terén extremní: bahno, kamení, kořeny, větve, drobné stromky a to vše v prudkém kopci. Zlobí mě čelovka, ani ne v půlce kopce ji musím vyměnit a hned se běží líp.  Občas uhýbám kamenům, které se valí shora.. a naopak kameny, který uvolním já, se valí pode mě... Sorry, promin, seš v pohodě??.. zní lesem. V Řece se radujeme, že je to za námi bez úrazu. Je jedna hodina v noci (cca 12km),  pijeme vodu, zdržujeme se jen asi 3 minuty a hned pokračujeme na Ropici. (Později se dozvídáme, že pravděpodobně někdo zase přeznačil trasu do Řeky a na kontrolu závodníci přibíhají ze tří stran, NECHÁPU co z toho ten  záškodníka má?!). Nahoře jsme v půl třetí  a  pokračujeme traverzem pod Travným.  Asi od tři čtvrtě na tři  do pěti hodin ráno mám střídavě krizi, bojuju se spánkem. B7_4V polovině traverzu  zkouším šlehu, zabírá rychle, sláva, tak  snad je vyhráno. Dole v Morávce jsme asi v půl čtvrté ( 24km). Pípnout čip, napít, zobnout ovoce, zase se zdržujeme jen krátce.  Je mi docela fajn.  Asi ve čtyři mi dochází, že radost byla předčasná, probouzím se jednou nohou v příkopě a málem jdu k zemi, spím za chůze.  Jana za chvíli registruje, že nemluvím a už ví..… nabízí lano a ze mě se stává polospící chodec hypnotizující  provaz přivázaný na jejím batohu. Rozkaz zní jasně, ( ..ne zničit muže s koženou brašnou)..,ale nedovolit provazu se natáhnout!! Chvíli to vypadá zase nadějně..ale pak vidím vprostřed asfaltky kulatý skleník či kryt bazénu a  vím, že je zle. To je další fáze:  halucinace. Zastavit, vydýchat, střídavě stahuju a vytahuju cyklorukávy, vše střídám pořád dokola. Občas si zobnu kuličku vína, hledám, co by mě probralo  a  pořád hypnotizuju ten provaz. Jana je zatím v pohodě. V okamžicích, kdy bdím, se mi honí hlavou: Chjooo, co tu zase dělám? Baví mě tohle vůbec? Jsem normální, když za tohle trápení ještě platím? Za rok mě tu nikdo neuvidí!! Ale tenhle stav znám, nepodlehnout negativním myšlenkám, prostě to ještě chvíli vydržet. Když se po krátké úlevě útlum zase vrací, sahám po gelu..blee, naštěstí funguje, ale  Jana má krizi. Měníme se, pro změnu Jana cupitá za mnou  a hypnotizuje provaz. Ale ne dlouho, docela rychle se probírá a má super nápad: ZASE  POBĚŽÍME! AB7_5 tak se pomalu blížíme do Krásné, je půl šesté a z nás obou všechno padá,   noc je za námi(máme cca32km). Ještě jeden dokopec, jeden zkopec a budeme v půlce, hurá! Opět pípnout čip, pak královské dělení o chleba a  čokoládu a  jdeme dál.  Pomalu se rozednívá, na Lysou horu nám to trvá necelé dvě hodiny. Potkávám báječou ženu Kačku Nepovímovou s parťákem, jde v kategorii  sport a  během chvíle mi mizí z dohledu. Při seběhu na nás čeká překvapení, asi  200 m pod vrcholem je Jarda, přišel nám naproti. Probíráme problémy s časomírou, říká, že nemáme odpípnuto na Javorovém,…hm, to je k zlosti, ale má to tak hodně družstev, i Martina s Hynkem, kteří jsou asi hodinu za námi. Trochu nás to rozladí, ale co naděláme, nějak to dopadne. Cestou dolů potkávám báječného muže Libora Hubálka, je mu zle, dole chce skončit.  I tohle se stává, ne vždycky se všechno daří podle plánu.  Pokračujeme do Ostravice a já na něj myslím, ať se cestou dolů moc netrápí.  Uf, tak už jsme dole, je po půl deváté, jsme skoro v půlce (cca 46km) a je to naše nejdelší zastávka na občerstvovačce, cca 8 minut, dáváme si kofolu, kousek cheba a mažeme na  Smrk, nejdelší, nekonečný pátý kopec. Tipujeme, kdy budeme nahoře a jsme tam o 15 minut dřív než je odhad a nálada okamžitě stoupá, je krátce před jedenáctou (cca 53km). Odhadujeme, že „běhny“ už musí být v cíli. B7_6Stejně jako vloni jdeme pořád se závodníky, myšleno muži, občas se objeví smíšená dvojice, ale ženský družstvo jsme potkaly asi dvakrát. Průběh je stále stejný, do kopce nás hodně lidí předhoní, z kopce je dohoníme a krátkou zastávkou dole zase předběhneme a pořád dokola. Dolů do  Čeladné běžíme, bolí nás...vlastně by se líp psalo o tom, co nás nebolí, moc toho není,  ale  ještě se dá běžet. Na kontrole  čeká  zase Jarda,  pípáme čip, pijeme pro změnu  colu a jíme ovoce. Je asi půl jedné (cca 60km)a už je to na budku, zase  nahoru a  zase dolů,  to celý ještě třikrát. A tak se vlečeme  na Čertův mlýn, pak  poklusem na Pustevny, kde jsme ve tři hodiny (70km). Občerstvovačka je luxusní, chleba se salámem a kysaným zelím je úplná lahůdka. Chvíli čekáme  než zprovozní časomíru a pak sbíháme do Ráztoky terénem s volnými kameny a kořeny, naštěstí je kopec relativně krátký.  Dole se dozvídáme od Jardy, že jim tady  taky nejde časomíra, tak si nás zapisují na papír a my hned pokračujeme na předposlední dokopec Radhošt. Ovšem ne s prázdnou,  z nebe někdo seslal  anděly se štrúdlem, díky díky..podpora v jakékoliv podobě potěší. B7_7Cesta nahoru je nekonečná, asfalt, pak vrstevnicová cesta, nakonec přímo „ hore kopcom“. Občas je z dálky slyšet hrom, ať si klidně prší, větší bouřka než  na Hostýnské osmě určitě nebude a kdyby, tentokrát máme pláštěnku. Když se konečně vyškrábeme nahoru, je skoro polojasno a nám je skoro báječně. Je  pět hodin odpoledne, v nohách cca76km. S respektem odhadujeme, kdy budeme v cíli,  mohly bysme to dát  pod 22hodin! Ale je to ještě hodně dřiny, tak si dáváme  pomerančový gel  a pokračujeme.  Hlava už přepnula na autopilota, raz, dva, levá, pravá. Je to ten stav, který přichází po několika  desíkách kilometrů na nohou, tělo si zvyklo na únavu, a i když  bolí, funguje a mysl je tak nějak zvláštně svěží, vítězí nad fyzickou únavou. Přemítáme s Janou, jestli je tohle to „ultra“­?  V každým případě vím, že jsem to nikdy nezažila ani na půlmaratonu a ani na maratonu, takže zadarmo k mání tenhle pro mě extremně příjemný pocit rozhodně není, rozhodně mě ale baví...  Tak  zpět na zem,  připadáme si  jako mucholapky, bzz okolo hlavy je čím dál častější,  ale už je to jen kousek, těšíme se na  pivo a taky do sprchy.  Na kontrole č.20 na Pinduli čeká Jarda, má informace o týmu K9,  jsou něco přes hodinu za námi.  PÍP, ještě dvakrát a je to! Jen pijeme a pokračujeme. Zbývají 4 nekonečné kilometry do kopce, nejdřív mi kopec připadá  fajn, ale ke konci už kleju: „..říkali 4km a džípíeska ukazuje 4,5km, tak kde je ten vrchol?!“ Za chvíli slyšíme pípaní časomíry, hurá, kontrola č. 21 , PÍP a už  jen poslední kopec dolů. Je něco po sedmé hodině, zbývá 7km. Vypadá to, že budeme muset vyndat znova čelovky, nějak rychle se stmívá. Plán byl běžet, ale je fakt špatně vidět a  smeká to, tak střídáme běh po loukách s rychlou chůzí  v lese. Volá Martina, že  se blíží na Pinduli, a že to asi „zabalí“ , bolí ji koleno a Hynek se pomalu vleče někde za ní.  Škoda, ale zdraví je přednější. My jdeme a běžíme a pak skoro pořád jenom jdeme.  Dole pod kopcem na  mostě  slyšíme,  jak na nás  pokřikuji děti z balkonu paneláku: „..Pojdtééé, to už dáte…“ A my víme, že do cíle chybí už méně než kilometr.  Ještě přejít hlavní silnici, zabočit doprava a pak probíhá tradiční debata kde teda začneme běžet do cíle?!  Jestli od rohu domu, od značky nebo od parkoviště?  A  pak se  rozběhneme, protože diváci okolo trati  povzbuzují, tleskaji a hecují nás tak moc, že ještě 10metrů před cílem předbíháme nějaký mužský tým…..,sorry chlapi, nešlo odolat. Užíváme si   poslední dvaadvacáté pípnutí. B7_8A je to , plácnutí, obejmutí a hlavně ten užasný pocit kdy se nám radostí ženou slzy do očí. JE TO ZA NÁMI!! Šlapeme nahoru po schodech, kde krátce bojujeme s cílovým focením. Jarda a Martina na nás mávají,   bereme  si  cílový birrel a vítáme se s nimi. Martina krásně voní a Hynek prý spí, cesta ho zmohla. Objímáme se s Jardou a Janou a pak zjištujeme, že jsme došly v čase 21:33.14 a jsme na třetím místě v kategorii!  Tak to je bomba, tři starty v kategorii 40+ a třikrát umístění na bedně. S Janou se shodujeme, že tentokrát to bylo nejtěžší. A pak sedíme v cíli, popíjíme a zdravíme s závodníky, které jsme potkali na trase.  Martin kulturista nám kupuje pivo, vidím se s  Kačkou Nepovímovou, na konci se trápila, ale má super parťáka, který ji pomohl do cíle. Volám si i s Janou z Jičína, letos jim to zase nevyšlo, skončily v Ostravici. Tak třeba za rok. Po deváté večerní jedeme do kempu, je tu pivní festival, bez sprchy sedíme u stánku, jíme a rozebíráme zážitky. Ve výsledcích je spousta nesrovnalostí, tak se snažíme nepodlehnout radosti z našeho umístění, může se stát cokoliv, přeci jen tam nemáme jednu pípnutou kontrolu. V jedenáct jdeme spát. Ráno mě budí Jana už po šesté: „ Hele je to v háji , neuznali nám kontrolu z Ráztoky!“. Hm, takže nám nepočítají plnou hobby trasu a jsme na pátém místě. Hned vymýšlíme scénář kdy podat protest, čím ho podložit atd. Před osmou hodinou mluvím s hlavní rozhodčí, říká, že šla spát v půl šesté a teprve  začíná řešit protesty. Máme být v půl deváté ve stanu na náměstí. Tam ji  znova vše vysvětluji. Vypadá to, že  nemají ten papír z kontroly v Ráztoce, kde nešla časomíra,  někdo si ho vzal domů, ale už je snad někde na cestě. Tak jedem na snídani. Po návratu visí na výsledkové tabuli stále to samé, tak nezbývá než doufat, že to do vyhlášení opraví. Užíváme si atmosféru na náměstí a pak začíná vyhlášení se štastným konec pro náš tým: “.. na třetím místě se v kategorii ŽENY HOBBY 40-50 umístil tým ŽENY SOBĚ 1 ve složení Kristina Házová a Jana Fidlerová!“ Dostáváme medaile, gratulujeme krásným Holkám z galerky a ultrarychlým Divoženkám a užíváme si svých 10 vteřin slávy. Už teď víme, že za rok tu budeme znovu, protože nákaza virem B7 je nelečitelná!!

Poděkování: Jardovi za dovoz, odvoz a podporu na trati! Martině a Hynkovi, že do toho taky šli a všem kdo nám drželi palce!!