Jak rozběhat nevidomé z ústavu

Nev_Bno1Koncem května tohoto roku jsem se rozhodla, že mému běhání a sportování chybí nějaký další smysl. Protože bydlím kousek od Centra sociálních služeb pro nevidomé v Chrlicích, které je od přízemí až po střechu plné nevidomých, bylo to jasné. Žijeme tu jako na vesnici a navzájem se známe. Domluvila jsem si schůzku se zájemci o běh. Hanka, Blanka, Olda a Tom jako jediní projevili zájem a začali jsme běhat. Na první schůzku mě doprovodil Aleš Příborský, který je také nevidomý, a má za sebou mnoho závodů včetně maratonu. Říká se přece, že příklady táhnou.

Začínali jsme na místní zahradě a radovali se z každého uběhnutého metru. Doslovně.  K radosti stačila i rychlá chůze. Běhali jsme jen tak pro radost. Neměřili jsme čas ani vzdálenosti. Kdo zrovna mohl, běžel a ostatní se procházeli.

Možná by to tak i zůstalo, ale do našeho „domácího“ běhání vpadl RunTour a tréninky Báječných žen v běhu před brněnským závodem.  Na prvním tréninku jsme byly tři. Já spolu s dcerou jako organizátorky a jedna báječná žena Lucie. Tak jsme do tréninků zapojili i nevidomé a jejich traséry a rozrostli se. Nev_Bno2 Už na třetím tréninku Olda Ježek zdolal v pohodě pět kilometrů za 50 minut.  Zdá se vám to slabý výkon? Nevidí od narození a až do května neměl tušení, že by jeho nohy mohly běhat. Začali jsme se těšit na RunTour a trénovat ještě víc. Vzala jsem Oldu i Toma postupně na spinning. Dva najednou bych si fakt netroufla. Kombinace sportování a hudby je okouzlila, protože oba mají skvělý hudební sluch. Tužili jsme kondici, jak se dá. Cestu na závod i tréninky nám rozsvítila oranžová trička RunTour Brno. Ty dostaly i Blanka s Hankou, přestože neměly v plánu se závodu účastnit. V sobotu 23. 8. 2014 to vypuklo. Výsledkem je skvělý čas Oldy Ježka 43:05 na pětce. Nemohu opomenout ani výkon Toma. Krásných 2,5 kilometru. Kdo z vás teď o kvalitě těchto výsledků zapochyboval, zavažte si oči a vyběhněte.

Spřádáme další plány a sny, kam poběžíme dál. V tuto chvíli máme asi nejblíž RunTour v Olomouci. Nesníme jenom o velkých závodech a excelentních časech, ale chceme mít radost z pohybu. Prostě běh jen tak pro radost. To není málo, což vy milé báječné ženy i pánská menšino chápete nejvíc. Tak si držme navzájem palce. Třeba se na cyklostezce v Brně za Olympií nebo na nějakém závodě ještě potkáme. Pevně doufám, že mým poznávacím znamením už nebude ruka v sádře a ortopedický límec na krku po pádu z kola.

Miluše Jurošková