Vzpomínám si, jak jsem před rokem o prázdninách projížděla na kole parkem okolo zámku Veltrusy, bylo strašné vedro a já jsem si říkala, že by tu bylo hezké se jen tak procházet a prohlédnout si všechny ty krásné stromy. Jak mě mohlo napadnout, že hned vedle je vesnice Miřejovice a za rok tudy poběžím slavný Miřejovický půlmaraton! Jenže rok se s rokem sešel a jsou tu opět prázdniny, opět strašné vedro a já stojím v modrém tílku s číslem na prsou na startu, vedle mě dalších pět Báječných žen a čekám spolu s nimi na startovní výstřel. Nemají pravdu ti, co o mě říkají, že jsem blázen?
Teploměr ukazuje 38 stupňů ve stínu, jak říká maminka „ptáci chcípají vedrem“ a já chci přesto běžet přes 21 km? Rozhlédnu se kolem... je nás tu takových dost, to ani slavná klinika MUDr. Chocholouška nestačí pobrat... Proč tedy raději neležím někde u vody a nelenoším? Důvody jsou dva: Jsou to zmiňované Báječné ženy v běhu, a pak jeden skvělý člověk, otec a duše miřejovické půlky Pepa Burian.
Part I – Běžíme
Nuže...výstřel...úlek...běh... Modrá trička BŽB běží chvilku spolu, pak se ale dělí, většina pospíchá dopředu. Nasadím si své tempo, spolu s bájenkou Romanou se uklízíme ke kraji a pouštíme ty rychlejší a ambicióznější před sebe. My jsme si to přišly užít, cíl máme jediný, dostat se do cíle. Slunce svítí, stín nikde žádný a my běžíme a krátíme si čas povídáním... Na třetím kilometru míjíme zeď, vzdáleně připomínající hřbitovní. A naši debatu ovládne myšlenka na poslední spočinutí. Ale jsme teprve na začátku, zasmějeme se a myšlenku odvrhneme. Za okamžik probíháme osvěžovnou, právě včas. Na této první si ještě opatrně, jen vyždímanou houbičkou, otírám obličej, aby mi voda nezatekla jinam, přijde ale čas, že si budu dobrovolně lít vodu kam to půjde. Běžíme dál, podél cesty jsou stromy, které - sice jen střídavě, ale přeci - poskytují trochu stínu. Přichází však další „zrada“, mírné zvlnění trati. Romana to komentuje slovy „Co je to za kopce, psali rovinatá trať, oni evidentně nebyli u nás a nevědí jak vypadá rovinatá trať, co já, holka z Polabí, teď s tím.
Na pátém kilometru opět občerstvení, osvěžení. Trať se stočila, sluníčko začalo pálit zepředu a evidentně zkušený běžec pár kroků za námi křičí „Holky, teď přijde údolí smrti.“ Koukáme na něj, pak na sebe a čekáme, co přijde. Měl pravdu. Až k obrátce na devátém kilometru a pak zpět ani kousíček stínu, člověk by tu spíš čekal karavanu velbloudů než bandu atletů, jaké tu bylo vedro. Ale pereme se s tím s Romčou statečně. Okolo osmého kilometru začínáme v protisměru potkávat ty nejlepší borce na cestě zpět. Zaslouží si náš potlesk, pokřik a rozhodně respekt. Ale i my jsme cestou povzbuzovány. Od fanoušků, ale i od lepších borců již v protisměru slyšíme pokřiky „Krásný holky!“ nebo „Skvěle běžíte, moc vám to sluší!“, a to nám dodává úsměv a energii na další kilometry. Na dvanáctém kilometru předbíháme „tu ve žlutém“, jak jsme si pojmenovaly kolegyni běžící celou dobu před námi. Je evidentně v krizi a přechází do chůze. Povzbuzujeme ji a další kilometr ji bereme mezi sebe. O pár kilometrů dál dobíháme naši Bájenku Jarušku. Také má krizi, nikoliv však fyzickou, ale morální – prostě ji to už nebaví. Běžíme s ní, snažíme se vtipkovat, dodat jí elán a chuť běžet. Vzteká se, křičí, ale je jí to málo platné, bereme ji pod křídla a ženeme směr cíl. Opět se ukazuje známá pravda, že půlmaraton se začíná běžet až na patnáctém kilometru. I na nás začíná padat únava, ale nevzdáváme to. Bojujeme, hecujeme se a povzbuzujeme navzájem. Vždyť už je to jen 6 km, snažíme si to převést na známé tratě, já to mám jako od domu do Nymburka, Romana jako od domu na soutok... prostě jenom kousíček. Poslední osvěžovna před cílem. Vodu už mám všude, sucho mám jen v botech, naštěstí. A stáčíme se do parku a ke vzpomínanému veltruskému zámku. Slovy klasika „je to dál, zato horší cesta“, po hrubým štěrkem vysypané cestě už mi nohy odmítají běžet. Ale konečně alespoň chvilka ve stínu. Vracíme se na známou cestu, znovu „hřbitov“, ale teď už nás ani nenapadne využít jeho „pohostinství“. Už to máme opravdu za pár – 2 km do cíle. Na mostě má i Romča malou krizi, trochu zpomalujeme, ale bojujeme. Na posledním kilometru stojí naši Fans, zbytek Báječných žen. A mezi nimi synek, v ruce ceduli s číslem 1 a křičí „Mamííííí, to jsi týýýý!!!“ Už se směju na celé kolo, děti jsou prostě dar! Poslední kilometr, za 7 minut jsme „doma“. Posledních pár kroků, v cíli se objímám s Jaruškou, čekají tu na nás ostatní Bájenky, jsem úplně mokrá, je mi strašné vedro, mám neskutečnou žízeň, ale jsem šťastná, že už to mám za sebou... tak jako pokaždé.
Chtěla bych moc poděkovat pořadatelům v čele s Pepou Burianem, kteří i přes ne zrovna příznivé klimatické podmínky dokázali vytvořit závod na úrovni. Nebýt toho horka, dal by se zde zaběhnout velmi slušný čas, takhle to bylo „jen“ pro radost a na pohodu, ale ani to není rozhodně málo.
Part II – Slavíme Vánoce
Právě jsme doběhly. Opláchly jsme ze sebe to nejhorší ledovou studniční vodou z hadice na dvorku. Ležíme ve stínu a snažíme se alespoň trochu odpočívat. Čekáme, až přijde Ježíšek. V srpnu? A proč ne! Báječné ženy jsou natolik báječné, že si zaslouží Vánoce alespoň 2x ročně.
Pomalu se do našeho ležení vkrádá ta pravá atmosféra. Objevuje se krabice s cukrovím, vánočka , štola, děti zdobí pěkně rostlou borovičku, Romča nasadila santovskou čepičku a Jolča koule. Pod stromkem se vrší dárečky. I „nebáječní“ začínají zvědavě házet očkem do našeho koutku. Místní pouštěč pro nás hraje jednu vánoční. Jsme zvyklé výzvy přijímat, nasazujeme podané bam-bool-ky a předvádíme choreografickou improvizaci. Sklízíme
ovace, slzíme smíchem. Produkce ale nekončí, bez koledy by to nebylo to pravé. Bereme se za ruce a zpíváme „Pásli ovce Valaši“. Po druhé sloce si nikdo nevzpomíná na víc než „Hajdom hajdom tydlidom“. A je čas na dárečky. Ježíšek byl štědrý a my hodní, dostalo se na všechny. Nikdo s sebou nemá Písmo svaté, proto paní vedoucí procítěně předčítá z obalu čokolády... Amen.
Šťastné a veselé 2013,5 Báječné ženy v běhu.
A za rok se těšíme, Miřejovice 🙂
