Noc před závodem jsem nemohla usnout… a když se zadařilo, tak se mi pak zdálo, že se škrábu z vody, ruce mi kloužou po kamenech a boří se do bahna… Ráno jsem si uvařila kaši, abych měla sílu, ale nešlo to sníst…takže jsem pak měla pouze jeden banán, nic víc… nervy pracovaly. Do Počernic mě vezl kamarád, který když viděl tu hromadu lidí a kol, tak mě vyšoupl z auta se slovy: "Dobře to zvládni a zavolej, až to budeš mít za sebou...". Já táhla kolo, tři tašky krámů a šla neznámo kam. V tom potkám mladého muže, který mi říká: "Ty budeš určitě Hanka" a mává mi náramkem BŽB před očima … ano byl to „náš“ Pavel Mádl, moc milé setkání a já se dostávala do pohody.
Pak už mě místní poslali směr zámek, táhnu kolo ze schodů a slyším: "Hanííí tadyýýý jsme!" A to už bylo zlatíčko Lenka Střelbová s dalšími Bájenkami. A já už si ten „svůj první triatlon“ začínala užívat!
Lenka s kámoškama nám vyrobily nádherné lekníny, pak mi poradily, kde se nahlásit, kam co nalepit, jak opentlit kolo, přidělat čip na nohu (pro nováčka opravdu cenné rady). Poté se šlo uložit kolo do depa. Když jsem se tam pak vracela, asi po čtvrt hodině, stále ještě v žabkách a sukýnce, tak mi pořadatel u vchodu důrazně řekl, že do depa mohou POUZE závodníci. Já na to: "Ale já jsem závodník" a ukázala číslo na zadku. Pak už honem do plavek. Vystavit své stále ještě macaté tělo mezi těmi nabušenými a svalnatými „opravdovými“ triatlonisty pro mě nebylo jednoduché, ale daleko těžší bylo vlézt do té smradlavé vody… Při frontě na vstup do vody, jsme bavily okolí hláškami typu "Proč já tady vlastně jsem…taková fajn neděle to mohla být" … A trošku jsem v duchu spílala své kamarádce a hradecké BŽB Janě Janouchové (mimochodem té to opět dokonale seklo v jejím sexy triatlonovém oblečku), že mi o této akci řekla… Někdo tam trefně poznamenal, že v reality soutěžích se leze do takových hnusů za prachy a my dobrovolně a ještě platíme startovné.
Abych neopomněla, tak naši báječnou skupinku ještě doprovázely fanynka Jolča Václavková, fotografka Ivana Bádrová a hlídač pokladů Ondřej Střelba.
A už rozhodčí odstartoval náš závod a plaveme…. smrad hrozný, přiznám se, že jsem si u třetí bojky lokla a pak hodila… Ale zde opět super Lenka, která nás měla pod kontrolou a povzbuzovala nás. Pak zase depo, rychle do bot, kalhot a už jsme frčely na trasu. A zde to bylo teprve zajímavéJ Asi ve druhém kopečku mě dohnal jeden z Chrtů (myšleno zaťatých závodníků z hlavního závodu, se kterými jsme se stále na trati potkávali) a houkl na mě : Co to tam máš za převod? Zbytečně se dřeš…a když už byl pár metrů ode mě tak ještě zařval pravou páčkou dvakrát od sebe….Njn, já prostě „neřadím“, ale asi bych měla začít, neb se zbytečně ubírám o čas i o síly… Do dalšího závodu se polepším. Smrkat do ruky apod. vychytávky cyklistů se asi nenaučím, ale používat přehazovačku bych měla ... Po dalších pár km, když už mi začínalo být velké horko a předjela mě pro mě neskutečnou rychlostí další desítka Chrtů, tak mi najednou jeden říká : Zahákni se! Šetři síly! A mně problesklo hlavou, jestli se ho mám chytit za trenýrky, nebo za sedlo… nevěděla jsem, co tím myslí …a tak jsem odvětila: Dík, ale já to nepotřebuji, kolo je moje nejsilnější disciplína. Ten jen nevěřícně vrtěl hlavou a zmizel. Dnes už vím, co mi nabídl… a on může být rád, že jsem ho nečapla za trencle a neočekávala, že mě potáhne. Pak krásné svezení se z kopečka a já konečně nabrala tu správnou rychlost!
Ale ouha, pořadatel stočil trasu doprava na polní štěrkovou cestu… Blesklo mi hlavou - pokud zatočíš tak to položíš a nedopadne to dobře….tak jsem to vyřešila jako na bruslích (přiznám se, že rychle zastavit prostě neumím, vždy to strhnu do trávy nebo pangejtu) a vjela jsem do stráně u podjezdu. Za mnou jedoucí závodník zvolal: "Vole dobrý??" Já: "Jooo, nezdržuj se, utíkají ti sekundy…", a vytáhla kolo z křoví, obrala bodláky, větvičky a trávu… a pokračovala ve své krasojízdě. Pak následovalo druhé kolo cyklistické části, to už jsem znala trasu, takže pohodááá. A konečně depo… no a zde prozradím to, co jsem ani holkám v neděli neřekla…i když mě upozorňovali, že musím sundat helmu..já na to zapomněla…prostě jsem přilítla, vedle bylo spadlé kolo, to jsem musela narovnat, abych mohla zaparkovat svoje, jak jsem spěchala , tak mi tam nešlo vrazit, hlavou mi běželo, neztrácej čas, nebudeš se přezouvat do běžeckých a i když tě tyhle trošku tlačí, to doběhneš, už je to kousek.. a šup už jsem se šinula depem k východu… a v tom jeden mladík co tam stál na mě zavolal – Helmu tady nech!! A já a jo! On- hoď mi ji! Já hodila a houkla číslo a pak ji tam opravdu našla. Tímto mu dodatečně děkuji. To by se určo Bájenky, a nejen ony, potrhaly smíchy, kdybych s tím nakřivo posazeným kšiltem ještě doběhla . .. Bájenky byly báječné a jak jsem kolem nich běžela, tak volaly, povzbuzovaly, byl to fajn pocit, i když síly už opravdu docházely a já mlela z posledního… Myslela jsem si, že jsem v cíli… jeden z pořadatelů mi ale povídá, že ještě jedno kolo… Já nevěřícně kroutím hlavou….. On jo, utíkej… Slečna pořadatelka od světelné obrazovky to ochotně hledala na compu v autě a pak vykoukla a říká č. 284 musí běžet ještě jedno kolo… no tak jsem teda šla dokončit svůj závod. Výsledný čas byl 1 hodina 24 min 56 sec. Mohl být lepší, nebýt mé splašenosti a nervozity. Ale mohl být i horší.
Na tento závod jsem se poctivě připravovala měsíc, 2x týdně kolo, 1x týdně běh a 1x týdně plavání (tzn. celkem jsem byla plavat pouze 4x ). Příští rok budu muset přípravě věnovat více času a to hlavně plavání a cyklistice v kopcích. Tímto děkuji všem báječným holkám a báječnému Pavlovi za vše, co pro mě při tomto závodě udělali, za tu skvělou atmosféru a teamovou spolupráci.
A vám ostatním, které se bojíte závodit, chci těmito písmenky dodat odvahu, neb v partě BŽB může i outsider závod dokončit s úsměvem na rtech a s časem, za který se nemusí stydět.
A už teď se těším na další ročník Pražského triatlonu (pro nás na Leknín 2) a na to jak zlepším svůj letošní čas a strávím další nádherný den s Bájenkami
