Moje drzost asi nezná hranic. 🙂
V lednu jsem zaplatila startovné na 15 km, v propozicích s dodatkem reálných 18 km na závod Valašský hrb s tím, že do 31.5. zcela jistě natrénuji. Tak určitě ... řekl by Jarda...
Ze spolku nás jede hafo, nemám se čeho bát, organizuji ubytování, vše zařízeno.
Měsíc se s měsícem sešel a už tu byl - závod, jehož jméno se nesmí vyslovit. 🙂 Nemám natrénováno, ale mám odvahu a drzost se postavit na start.
Sobota 31.5., krásné počasí, s holkami se na startu fotíme, děláme si srandičky a od pořadatelů slyším, že vzhledem k nepříznivým podmínkám byli nuceni posunout občerstvovačku a pro nás otočku o nějaký kilometr dál, takže to nebude 15 km reálných 18, ale 19 km. No potěš běžce! Jsem chtěla dát 15, ne skoro půlmaraton v horách!
3,2,1 start! A je to tady, první hrby, první seběhy, propadáme se s Janou Opatrnou na chvostík závodního pole. Ale co, od začátku do toho jdeme s tím užít si běh, přírodu, kochat se výhledy a hlavně na pohodu, žádné chrtky. Po 9 km začínám mít pocit, že jsme snad uhly z cesty, ale potkáváme první závodníky na 30 km, kteří nás informují, že je to k otočce jenom kousek. Při dlouhém seběhu k občerstvovačce a průběžném informování, fakt už to je jen kousek dostávám záchvat smíchu. Takový ten co nemá daleko k pláči. 🙂
OK, protiběžci nás informují o banánech a melounech do 11,3 km. Ten kousek trval 2 km... Takže to jako poběžíme ne 15, ale 22,6 km??? V Beskydech??? Horský půlmaraton????Ale na to není tělo připravené?! Dobíhám k otočce, průtrž mračna, stojím pod přístřeškem občerstvovačky nad melouny, lipíčkama, čokoládou a nemám na nic chuť. Ale hlava velí, jez a pij, potřebuješ energii, tak jím a piju a doplňuju, co mi žaludek dovolí a vybíháme zpět... před sebou 11,3 km...Do kopců už nechvátám, ale jdu, kopce sbíhám, na nějakém 14 km opouštím Janu, dává se do mě zima jak fouká, vše je v hlavě, nastavuji autopilota, všude bahno a kameny, nohy už jsou ztěžklé, ale dolů to jde.
Kručí mi v břiše, ztěžka sahám do kapsičky pro hroznový cukr, ale mám tak oteklé prsty na rukou, že nejsem schopna jimi roztrhnout papírový obal, tak s tím běžím asi 200m, než mi dojde roztrhnout obal zubama, ale to zas ten cukr nemůžu těma prstama vyndat. Po půl kilometru se podařilo... Předbíhají mě borci z 50 km trasy a povzbuzují, pojď do toho, krásně běžíš... vždy stačím poděkovat a trochu se stydím, že jsem taková brambora. V hlavě si přehrávám cestu do cíle, čeká mě ještě táhlý kopec s kameny a pak rovinka a seběh, Asi 500 m od cíle mě povzbuzuje poslední borec a už se "řítím" na louku, odkud jsem před 4 hodinami vybíhala vstříc panoramatům. Slyším jen, zatleskejte a přivítejte... mám v hlavě prázdno, piju nabízenou vodu a... asi mi je i dobře na těle i na duši. Podle Magdy jsem zářila jako sluníčko. Byl to krásný závod ale vím, že na hrby jen odvaha nestačí a je potřeba tělo lépe připravit.
Tak zase příští rok? 30 km?:-)
Jolča 🙂
