Aleš Příborský

JAK SE DOSTAT DO PÉČE PLAVČICI
Ve svých sportovních aktivitách mám zařazeno i plavání, které mě moc baví a řadím ho mezi své oblíbené sporty. Už nějakou dobu chodím v Olomouci na krytý bazén a dokonce mám i své soukromé čipovky, které si jen pravidelně dobíjím. Asi vám dojde, že když téměř nevidím a pohybuji se s bílou holí, že mě zaměstnanci a ostatní personál bazénu již dobře zná. Tak si tak jednou zase jdu zaplavat a klasicky projdu turniketem, který při vstupu již umím ovládat sám. Jdu do šatny, kde prohodím pár slov s uklízeči a hrnu si to na své oblíbené místo ke skříňce, kterou vždy dobře najdu.

Převleču se, zkontroluji, že mám všechny potřebné věci a „hr do bazénu“. Sejdu k němu po pár schůdcích. Už z dálky slyším výskot dětí, protože chodím nejraději dopoledne, kdy je výuka plavání a jsou nataženy lajny, které rozdělují část pro výuku a část pro veřejnost.

Plavčíci, kteří hlídají a učí děti, mně dobře znají a navádějí k lajně a vždy mi řeknou, zda u ní někdo neplave z veřejnosti.

Vlezu si za lajnu a plavu. Cítím se úplně v bezpečí, protože po pravici za lajnou jsou děti a tak vím, že zleva plavou případní lidé, ale kolem lajny, která mě vede, je to jen a jen moje. No a z důvodu této volnosti dokážu plavat docela rychle. Plavu tedy jen styl prsa, to abych mohl sluchem monitorovat zvuky a tím zbytečkem zraku betonový konec bazénu. Když slyším nárazy vln o konec bazénu, dám ruce před sebe a tak se nemusím ani dívat, kde bazén končí.

Jen občas, když  se člověk nechá pohltit euforíí a nedává pozor, se stane, že narazí hlavou do betonového konce bazénu obloženého kachličkami.

Toho dne zhruba nějak po osmi stech metrech v euforii, že už ten svůj obvyklý kiláček budu mít za sebou, jsem pěkně narazil čelem do konce bazénu. Byla to větší rána a ucítil jsem bolest a štípání a hned jsem věděl, že jsem si o nějakou ostřejší hranu kachličky rozrazil kůži na čele. No, ale přece ten kousek už doplavu a taky po dvou otočkách, kdy to štípalo, jsem to při dalších pak již necítil a v klidu to doplaval.

Když jsem odcházel, moje rána byla stále ve stavu, kdy voda lehce zabrzdila krvácení a tak jsem bez povšimnutí odešel do sprchy. Tam to také stále voda udržovala v klidu a já si tak došel ke své skříňce a převlékal se. Přítomných pánů jsem se optal, jestli mi nekrvácí hlava a oni, že ani ne, ale že to mám na čele rozbitý.

Odešel jsem úplně v klidu, protože když nestříká krev, tak je vše v pohodě.

No ale už na chodbě při obouvání mi jedna paní říkala, zda vím, že mi teče z hlavy krev. Já odvětil, že nevím, ale myslím si, že asi ano, protože jsem už trošku cítil, že se to začíná spouštět.

Poděkoval jsem a v duchu si řekl, že až vyjdu ven, tak že to papírovým kapesníčkem vyřeším.

Jenže když vycházím ven přes turniket, tak potřebuji pomoct od koček z pokladny a to proto, že lidé vhazují čipové hodinky do takové škatulky pod ovládacím panelem.

Ale já je mám svoje koupené, proto nevhazuji a tak potřebuji pomoct přiložit je k čidlu a projít.

Když onoho dne vyšla pokladní, k mé smůle jedna z těch mladších, a vzala mi z ruky mé čipovky, že mi pomůže je projet, tak se k mé smůle na mě podívala a začalo všeobecné veselí.

Lehce rozesmátá se ptala, co jsem dělal. Já jí popsal svůj karambol a ona, že musím počkat na plavčici, že mi to ošetří. Já, že to není třeba, ale ona se nedala odbít. No, řekl jsem si - krásné ženě neodporuj a počkej co a jak. Za chvilku přišla plavčice, také mladá žena, a ty dvě spolu vedly veselý rozhovor s narážkami, že jsem chtěl nepozorovaně utéct atd. Dozvěděl jsem se, že tato plavčice sedí nahoře nad bazénem, někde pod střechou, pozoruje dění a jistí situaci, kdyby se něco dělo. Samozřejmě jsem se dozvěděl, že mě také zná a že mě pozorovala jako ty ostatní plavce.

Vzala mě za ruku, že musím s ní nahoru k ošetření. Já samozřejmě namítal, že je to jen škrábnutí a že to nebude třeba. No ale ty dvě měly pádné argumenty a tak jsem tedy šel.

Když jsme dorazili k ní nahoru, usadila mně a hned se jala mi tu ránu ošetřovat. Polila mi jí nějakou desinfekcí, která dost štípala. Při mé reakci na tuto štípavou bolest, jsem si samozřejmě vyslechnul několik veselých narážek na muže, ale nijak jsem neodporoval. Pokoušela se mi náplastí kůži mašličkovým stylem stáhnout co nejvíce k sobě, abych tam neměl moc velkou jizvu. Já se jen pousmál, že jizvy na obličeji zdobí muže, ale její snažení bylo docela příjemné a tak jsem trpělivě držel hlavu v klidu. No, ona celá ta pozice byla pro mně příjemná, protože já seděl a ona u mě stála a lepila mi hlavu. Měl jsem tak možnost z dostatečné vzdálenosti si prohlédnout její přednosti a tak nějaké ty narážky na mužské mi nikterak nevadily.

Zdárně dokončila zalepení dvou míst s roztrhlou kůží na mém čele a doprovodila mě zpět do vestibulu k pokladně a společně s mladou pokladní mi ještě domlouvaly, že příště mám hned říct, když se něco stane. Já s úsměvem slíbil, že příště budu hodný a dám vědět hned, že potřebuji ošetřit a nebudu chtít utéct.

Možná si říkáte, že tato historka není nijak veselá, ale já to vnímám jinak a při vzpomínce na tuto událost se vždy usměji, protože nakonec to bylo příjemné a milé setkání s krásnou plavčicí.