Hanka Houštecká – Moje závodní premiéra

S přestávkami, nesystematicky, se snažím běhat nějaké 4 roky. 7.3.2013 jsem zase začala – můj první běh zaznamenaný chytrou mobilní aplikací. Přesně 3,91 km za 31m:50s. Utrpení. Ale tentokrát jsem byla odhodlanější než kdykoliv předtím, a tak jsem běhala. Pořád stejně blbě – příliš rychle, což jsem vydržela vždy jen kousek, takže jsem musela přecházet do chůze a pokud jsem se přemohla a běžela, můj tep hlásil (i bez měřiče tepové frekvence) že se blíží tachykardie.

Někdy v květnu jsme se s kolegyní, která na tom v té době byla běžecky možná ještě o kousek hůř než já (ano, je to možné 🙂 ) dohodly, že se přihlásíme na We Run Prague. 10 km byla v té době obrovská výzva.

Jsem člověk poměrně cílevědomý, a když se do něčeho zakousnu a opravdu mi na tom záleží, dělám pro dobrý výsledek maximum. Rozhodla jsem se, že si zkusím nějaký menší závod ještě před WRP. Nevím, co jsem si od toho slibovala, možná vyzkoušet tu atmosféru? A přihlásila jsem se na Břevnovský běh – je to malý běh, na Ladronce, což je rovinka a mám to, jak se říká, „za bukem“. Muži běží 10 km, ženy 5 km. To bude pohoda, ne?

Počasí bylo krásné, skoro až moc teplé, běžců a běžkyň na startu celkem tak 30, možná 40. Je pravda, že na mně koukali trochu divně, proti nim jsem vypadala asi dost nesportovně. Maličko jsem znervózněla, ale jen maličko, přeci tam musí být i někdo jako já, kdo není „repre“ ale „rekre“ a poběží na pohodu.

Jak moc jsem se spletla.

Po startu všichni vystřelili jako šípy a já se svým klusíkem jsem asi vypadala, že ani neběžím. Utekli mi všichni. Před sebou jsem viděla jednoho pána, který mě až tak nezajímal, a jednu ženu, kterou jsem se rozhodla, že prostě předběhnu, i kdybych tam měla vypustit duši, že úplně poslední nebudu. Když jsem jí doběhla a přečetla si nápis na jejím tričku, moje odhodlání ještě vzrostlo. BĚŽECKÝ ODDÍL KLUBU HENDIKEPOVANÝCH SPORTOVCŮ. Čest a hluboká poklona všem hendikepovaným, kteří se věnují nějakému sportu. Opravdu je obdivuji. Ale fakt bych byla ráda před ní…

Byl to velký boj, opravdu bylo horko, běželo se 12. června a léto o sobě dávalo vědět, nohám se nechtělo, dýchalo se mi špatně. A do toho ta hrozná touha nebýt úplně poslední.

Nakonec jsem jí s vypětím všech sil předběhla, asi o 3 metry, možná o 5. Ale víc ani ťuk. Do minuty po mně byl v cíli vítěz běhu na 10 km.

Asi to byl trochu trapas, pár lidí si možná ťukalo na hlavu, co jsem to za blázna. Ale já doběhla, přežila jsem, i když jsem to nejednou chtěla vzdát, svému umístění jsem se zasmála a dokonce z toho byl v té době můj osobák na 5 km. 🙂

Když nejde o život, jde o … všichni víme o co 🙂

A co bylo dál? Objevila jsem Běžeckou školu, zjistila, že musím zpomalit, abych zrychlila a že běh není zběsilý úprk vpřed.

A taky že mám malé boty.

To nebyl konec, to byl začátek. Protože potom jsem narazila na Báječné ženy v běhu.