Milé báječné ženy/muži! Tak jsem se rozhodla, že vám sem také přidám svůj běžecký příběh.
Běhat jsem začala (asi jako mnoho lidí) kvůli váze a touze být o pár kilo lehčí. Nevěděla jsem, jak začít, tak jsem hledala různé rady na internetu, v knihách, od zkušenějších. To byl asi začátek září. Začala jsem u indiánského běhu, střídání nějaké minuty běhu a pár minut zase chůze. Jenže sledovat hodinky mne tuze nebavilo. Poté jsem přešla k dalšímu - sledovat si tepovou frekvenci. Jenže ten řvoucí, pípající či blikající krám mi nedal pokoj - a opět mne to nebavilo.
Druhým problémem bylo, že jsem se styděla. Když jsem začínala, měla jsem pár (dle mého snad tunu) kil navíc. Bydlím ve městě a představa, že bych se vydala mezi prostý neběžecký lid, který by mne (dle mého tehdejšího mínění) častoval kritickými, či dokonce posměšnými pohledy, mne děsila. Takže jsem běhala jen pod rouškou tmy (což na začátku září je dost pozdě).
Nějak jsem porůznu popobíhala, vždy, když jsem potkala nějakého člověka, jsem zrychlovala (jako by i to běžné tempo nebylo dost rychlé), zadýchávala se a proklínala běh i sebe. No, ale nějak jsem to doklepala do prosince, kdy jsem si tak sesumírovala, že mne ten běh prostě nebaví, zlepšení je minimální, a jestli jsem něco shodila, pak to rozhodně není vidět. Takže jsem s tím na začátku prosince takzvaně sekla.
Pak jsem objevila vaši skupinu., prohlížela vaše fotky, četla o vašich úspěších, zážitcích a já jsem vám začala neuvěřitelně závidět. Závidět ale naprosto všechno! Od naběhaných kilometrů, přes koupi nových bot, pokoření sama sebe, až k odřeninám, puchýřům a modřinám. Moje závist a obdiv k vám přerostl tak, že jsem si řekla - a proč ne já? Proč bych nemohla být jako ony/oni?!
Tak jsem ráno vstala, vzala svého psa (jorkšíra) a vyrazila někam na lesní cestu (za denního světla!) Pustila jsem psa z vodítka a rozběhla se. Ale ne splašeně, jako bych honila zajíce nebo se snažila o předběhnutí Bolta, ale tak pomalu, aby si pes stačil vše očuchnout, označkovat a krásně mě doběhl.
Nekoukala jsem ani na hodinky, sporttester nechala doma a běžela jsem pocitově. Když jsem chtěla zpomalit, zpomalila jsem. Když jsem ten kopec vyběhnout nechtěla, vyšla jsem ho. Čas i kilometry utíkaly a já zjistila, že už jsem na pátém kilometru. Jasně, čas byl z hlediska běhání příšerný, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Já byla tak neuvěřitelně šťastná a pes byl nadšený (a doma tak vyřízený, že prochrápal celý den).
Už vím, že nikdy nebudu běhat podle plánů někoho cizího, někoho, kdo mě nezná, kdo mě nikdy neviděl. Budu běhat tak, jak budu chtít já. A ještě jedno zjištění - kolemjdoucím je ukradené, co dělám. Hlavní je, že vím, že to dělám pro sebe a že mě to neuvěřitelně baví.
Takže vám, celá báječná skupinko, děkuji! Děkuji za vaše příspěvky sem, za všechny rady a tipy, za fotky, které sem dáváte, za neuvěřitelnou motivaci. Běhu zdar!
