Báječné Kolotočení
Pamatujete si na ten pocit z dětství: Jste na pouti, táta vás drží za ruku, abyste se neztratili, všude hraje strašně hlasitá hudba, v ruce ulepené od cukrové vaty držíte papírovou růži, a těšíte se, kam půjdete teď?
Tak takhle nějak se dá přirovnat můj začátek v BŽB. Můj život tou dobou dospěl do nějakého bodu, kdy jsem překonala sama sebe, přeskočila jsem tu mnou nastavenou vysokou laťku (myšleno i Pražský půlmaraton) a koukala se, kam dál. A těšila jsem se, kam půjdu, co bude. Vstoupila jsem do běžeckého života a on zcela nečekaně vstoupil do toho mého. Nevstoupil, skočil! Potkala jsem ty správné lidi v tu správnou chvilku. A spolu jsme nastoupili na obrovský řetízkový kolotoč.
Pocit: Sedíte na kolotoči, držíte se s kamarádkou, řetězy vašich sedaček jsou zamotané do sebe a kolotoč se pomalu roztáčí...
Všechno do sebe zapadalo a zamotávalo se tím správným způsobem, Karolína, Jarka, Iva, FB skupina, idea Báječných žen, logo, trička, další skvělé a pro mě až osudové ženy.
Pocit: Kolotoč se točí a rychle se točí, hodně rychle se točí, s kamarádkou odpočítáme 3-2-1-start, pustíme se a letíme...
Všechno se zrychluje, věci se dějí, stačí náznak a už jsou v pohybu, ten pohyb mě zcela pohltil. Nevím úplně proč já, nevím ani vlastně jak, ale jsem najednou součástí toho hybného mechanismu. Zároveň jsem jedním ze zdrojů toho točení a zároveň se vezu.
Pocit: Točí se mi hlava, kamarádka je stále blízko, zbývají poslední kousky, dvě otáčky, jedna a najednou letíme každá jiným směrem a každá se tačíme na tom svém řetízku. Pak to cukne až mi drknou zuby, otáčení na druhou stranu a zároveň jsme zase u sebe, chytáme jedna druhé natažené ruce...
A tak i v tom mém – našem snažení se stanou nepříjemnosti, zuby drknou, vzdálenosti se prodlužují místo aby se zkracovaly. Ale je to jen dočasné. Nakonec vždycky moje napřažené ruce najdou jedny, dvoje...stejně opuštěné ruce, co se chtějí chytit a držet a zase se točit spolu.
A v tom je to, co jsem od báječných dostala a co mi bylo odebráno.
Dostala jsem spoustu napřažených rukou, kterých se můžu kdykoliv chytit, a to nejen, když probíháme cílem. Můžu se po nich vyšplhat až k ramenu, tam se opřít a když je nejhůř i vyplakat.
Odevzdala jsem pár hodin spánku, trochu nervů a část soukromí.
Pocit: Stojím na dřevěné podlaze kolotoče, na moji sedačku už se tlačí někdo jiný. Já stojím ještě chvilku, čekám, až přejde to vlnění okolo žaludku, až se hlava domotá. Trochu nepříjemné, ale stejně vím, že příště, příště půjdu zas!
Každá sranda něco stojí. Nic není zadarmo. A tahle sranda, tahle báječná sranda co mi přišla do života a obrátila mi ho naruby, tak tahle sranda stojí za všechny drobné světa a ještě mnohem víc!
