Dvacet pětka si to najíždí jak s kamionem aneb trápení ve stopě Jizerské 50
Asi jsem s tím měl tak nějak počítat, říkal jsem si zpětně, když jsem nastoupil do nové práce. Ocitl jsem se v agentuře pořádající Jizerskou 50 a mezi první „pracovní“ úkoly patřilo zařazení mého jména na soupisku firemní štafety. „Na běžkách?“ Rozesmál jsem se sám sobě. Blbější dotaz jsem asi lidem, kteří léta pořádají nejslavnější český závod v běhu na lyžích, položit nemohl. „Jsi sporťák, to zvládneš,“ odvětil stroze kolega. O několik vteřin později se mé jméno nenávratně zapsalo do dějin Jizerské 50.
O několik měsíců později se tam zapsalo i moje „herecké“ vystoupení. Snad raději nazval bych to „hereckou“ vložkou, na kterou nepůjde jen tak zapomenout.
„To si užiješ, nádherná příroda, výborné běžky, kvalitní soupeři. To bude paráda,“ plácali mě kolegové po zádech. Oprášeni letitými zkušenostmi měli se stát mou oporou a opěrnými body našeho štafetového týmu. Místo toho zůstali v civilu mezi diváky. Není nad podporu nejbližších, jenže teď tu nikdo z nich nebyl.
Do závodu zbývalo dvacet minut, rychle jsem si doběhl do „boxů“ pro lyže a boty, když v tom přišel první zádrhel. „Největší velikost bot máme 43 a půl,“ oznámil mi s vážnou tváří servisman. „Kolik máte nohu?“ dodal nejistě při pohledu na mou „nožičku“.
Konverzace trvala chvíli, řešení totiž neměla a já hlavně neměl na výběr. Na svou skromnou pětačtyřicítku s tlustou ponožkou navrch jsem si nasoukal v bolestech největší dostupné boty a vyrazil na start.
Řeknu vám zjistit až na startu, že nevíte, jak se běžky nazouvají na boty, to je vážně legrace. Nebýt pomoci soupeřů, stál bych na startovní čáře ještě dnes.
A pak už to začalo. Rozjeli se první členové štafet a já jako druhý v pořadí vyčkával, až mi kolega přiveze „babu“. Ani jsem vlastně nevěděl, kdo je oním prvním členem. Zjistit jsem to měl hned vzápětí. Když jsem viděl jak se ze zatáčky vyřítil ze svým děsivým výrazem, vyletěl sem ze startovního roštu tak rychle, že velikost bot a mé neumění bylo až na posledním místě mých mozkových závitů. (pokud si myslíte, že přeháním, podívejte se na přiloženou fotku, ta myslím, hovoří za vše).
Samotný závod bylo z mé strany jedno velké trápení, které jsem si svým vnitřním humorem dokázal odlehčit. Naštěstí odlehčit, protože jinak bych se v cíli nikdy neobjevil.
Výjezd ze stadionu ještě doprovázela euforie a povzbuzování mých kolegů a kamarádů. První stoupání už psalo jiný příběh. Zatímco ostatní závodníci bruslili a pomáhali si brilantní prací rukou, já ve statickém stromečku šlapal jak do sjezdovky. Občasné povzbuzení známých u trati se ztrácelo v mém utrpení.
Konečně! Po dvou kilometrech intenzivního stoupání tu byl sjezd. Teď doženu ztrátu, těšil jsem se a nasadil klubíčko pro rychlejší jízdu. První zatáčka, krásně vytvarovaná stopa a já připraven zatočit. O dvě vteřiny později se mi špičky lyží zapíchly do příkopu. Tohle nebudou sjezdové lyže. Trpce jsem pochopil, že jsem si to měl na běžkách nejdříve vyzkoušet. To nejhorší mělo ale teprve přijít.
„Pojď, pojď!“ povzbuzovali mě diváci podél trati, které jsem už nebyl schopen ani rozpoznat. Rychle jsem vstal a … spadnul. Podobná situace se opakovala ještě třikrát. Vážně třikrát. Tohle nebyl komiks, ale moje první Jizerská 50. Po minutě mě napadlo, že bych si mohl stoupnout mimo stopu, aby to neujíždělo. Sláva, jel jsem dál. Sice jen do další zatáčky, ale už jsem aspoň věděl jak vstát. Na stadion jsem hrdě dojel celý v bílém (na startu jsem měl tmavě modré oblečení, nejapná poznámka diváků). Čekal mě poslední úkol, vybrat před diváky zatáčku o 180 stupních. Nebyl bych to já, abych se právě tady, na nejbanálnějším úseku celého závodu, neproslavil. „Aaa 25 si to najíždí jako s kamionem,“ zaznělo z úst moderátora a z všudypřítomných ampliónů. Teď už o mé jízdě snů věděl skutečně každý.
Jsem 25, co si to najíždí jak s kamionem. To už mi zůstane při každé Jizerské 50.
