Sára Korcová

Narodila jsem se v zimě, o měsíc dřív, se značnou podváhou a docela jsem na svět spěchala. Na dlouhou dobu to byl poslední rychlý pohyb vpřed, který jsem z vlastní vůle učinila, a o té vlastní vůli by se jistě dalo hodně dlouze diskutovat. Sedět jsem uměla přesně podle tehdejších tabulek profesora Švejcara včas a na jedničku, mluvila jsem v souvětích a moje inteligence se projevila v plné míře i tím, že jsem hned v zárodku pochopila, že v životě se ještě nalítám dost a tudíž není kam spěchat.

Do svých 2 let jsem odmítala chodit. Rodina propadala hysterii, slovutné kapacity kroutily hlavou a teprve moje tehdy 80letá prababička přišla na způsob, jak mě rozpohybovat. Zkrátka mi tu čokoládu nepodala a já byla nucena si pro ni dojít. Vyšlo tedy najevo, že vlastně chodit umím, ale má podváha vzala rychle za své – jediný způsob, jak mě někam dostat po svých, bylo slíbit mi kus žvance. Takže například beskydské Pustevny byly odměněny klobásou – a to mi ještě nakukali, že lanovkou v tom případě jet nemůžu, protože by mi bolelo bříško – bylo mi šest, byla jsem blbá a lehce zmanipulovatelná.

V dalších letech už jsem na podobné triky neskočila, naopak se ze mě stal odborník na to, jak si podvrtnout kotník, aby to zase tolik nebolelo, dostatečně to nateklo a já získala omluvenku na pokud možno co nejvyšší počet hodin tělocviku. Došlo to tak daleko, že jeden rok jsem nebyla z tělocviku klasifikována. Rodina kroutila hlavou, protože po vsi s bandou děcek jsem lítala poměrně čiperně a sousedovic třešně jsem dokázala očesat v rekordním čase. Ani pud sebezáchovy mi nechyběl. V případě nouze jsem uměla velice rychle nalézt díru v plotě a zdrhnout. Prostě jsem jen nebyla milovníkem organizovaného pohybu.

Na gymnáziu můj odpor k tělocviku dosáhl vrcholu. Dobrovolně jsem 4 roky dvakrát týdně jezdila domů večerním autobusem, jelikož tělocvik pro přespolní studenty, který končil v rozumnou hodinu, vedl bývalý trenér atletického oddílu a po prvním pololetí bylo oběma stranám jasné, že pokud nechci být prvním studentem v historii ústavu, který z tělocviku propadne, jeden z nás musí ustoupit. Profesor to samozřejmě nebyl.

V dalších letech jsem se přestěhovala do Prahy. Zde jsem se důsledně držela hesla: „Metro a chlap se nedobíhá, vždy přijede další.“ Spokojeně jsem se potloukala po hospodách a kavárnách, vedla intelektuální debaty o ničem a vypila hektolitry alkoholu. V té době jsem sportovními ambicemi neoplývala – zvedání půllitrů do této kategorie pochopitelně nezahrnuji.

A pak přišel houser. Uklízela jsem pěkně vymóděná -  tepláky, co by si jistě pamatovaly spartakiádu, kdybych na nějaké, nedej bože, cvičila, kolem hlavy šátek, aby mi vlasy nepadaly do očí a pohodlné triko po strejdovi, co má o 30kg víc -  okna se koneckonců nemyjí ve značkových džínách. Snažila jsem se zvednout kbelík a už se nenarovnala, natož abych byla schopná cokoliv učinit se svým (ne)vzhledem. Kamarádi z mokré čtvrti byli zrovna mimo Prahu a já si musela zavolat sanitku - s krásným saniťákem jménem Dušan – ale to už je jiný příběh.

Do mého seznámení s houserem se tedy veškeré mé sportovní ambice rovnaly nule. Houser vše změnil a počet svíček na dortu na tom také měl svůj podíl. Na to, co se stalo po té, existuje více názorů, od prostého, že jsem se zbláznila, až po poměrně propracovanou teorii mé dlouholeté kamarádky Jany, která tvrdí, že mě unesli mimozemšťani – nemůže za to, je vědecký pracovník a vytváření teorií je jejím denním chlebem. Mé lehce paranoidní já si odmítá připustit, že by na tom mohlo být něco pravdy.

Zakoupila jsem běžecké boty a začala běhat – teda spíš chodit. Ale ani tady ambice nebyly zpočátku nijak závratné – začala jsem prostým přežít. Malý krok pro lidstvo, velký skok pro mě. Pozvolna a nenápadně začaly mé ambice bobtnat a klíčit. A než jsem se nadála, byly velké jak přerostlý hrachor. Nebo bych je mohla přirovnat k cimrmanovským trpajzlíkům – všude vlezou a strašně rychle se množí. Má nová spolubydlící také zrovna nepřispívá ke krocení těch malých saní – na můj povzdech, „Já bych chtěla jednou běžet maraton v San Francisku“ jen pozvedla hlavu a zeptala se: „Kolik stojí letenka?“

Takže má nejaktuálnější sportovní ambice je zaletět si zaběhnout maraton do San Franciska a to v roce mých kulatých narozenin.

P. S. 1 -    v současné době uběhnu tempem závodního šneka maximálně 8 km v kuse

P. S. 2 - z představy závodu mám kopřivku

P. S. 3 -  když vidím v dáli kopec, má jindy orientačně velmi slabá mysl bleskově vyhodnotí alternativní trasu, kde se nevyskytuje ani krtčí hromádka. Ale co, mám na to skoro 2 roky a drzá jsem byla vždycky víc než lázeňská veverka aneb jak říkala moje babička: „Lepší drzé čelo nežli poplužní dvůr.“