Běhám. Je mi 38 a běhání se přesně před deseti měsíci stalo neoddělitelnou součástí mého života. Jsem takový ten vášnivý amatér, žádný teoretik. Odborné články nečtu, způsoby dýchání, našlapování ani mávání rukama nestuduji, když se mi do ruky dostane nějaký ten běžecký časopis, tak se velmi ráda podívám, v jakých krásných pastelových barvách se dá pořídit běžecká obuv. Takže každý běh je pro mne takový osobní experiment, životní zkušenost. Většinou hned po pár desítkách metrů vím, zda si za hodinu budu připadat jako vítěz, nebo zda následující hodinu protrpím s pocity zoufalce.
Mám za sebou jednu desítku na Ladronce, kterou jsem si sice střihla v roli zoufalce (čas lepší než při toulkách přírodou, ale byla to opravdu dřina), přesto jsem si svým prvním závodem pozvedla běžecké sebevědomí.
Koncem loňského roku jsem se za vydatné podpory přátel rozhodla, že Pražský 1/2maraton bude naprosto báječná životní zkušenost. Ano, na závod se připravuji. Běhám. Nicméně kamarád sportovec, který nepodceňuje ani teoretickou stránku věci, mě s tím nejlepším úmyslem zahrnul do své pečlivě sestavené přípravy. Součást jeho předpůlmaratonského plánu je i superkompenzační dieta, pro mne ještě před týdnem pojem z vědeckofantastické literatury.
Nervozita před závodem stoupá, hlava pracuje – třeba ta dieta není tak špatný nápad a já ten 1/2maraton nakonec přežiju!
Nutno dodat, že jsem člověk, který nemusí zápasit s kily navíc a sacharidy – rohlíčky, buchtičky, sušenky, cukřík do kafíčka – jsou u mne na denním pořádku, a to v nemalé míře. Sklenka bílého před spaním je v podstatě rituál. Nicméně odhodlání je veliké a s dostatečnými zásobami cukru nastřádanými v mé tělesné zásobárně se tři dny bez sacharidů zdají jako nic.
První den jsem zahájila hodně příjemným během, jedenáct kilometrů mi pod nohama uteklo jako nic. Šunčička, salátek, tuňák, hovězí burgery – proč já takhle vlastně nejím pořád?! Je to super jízda! Zmrzlinu, kterou si děti vychutnávají po odpoledním výjezdu na kole, bych si sice dala taky, ale o nic přeci nejde, dám si ji příště. Ne, nebudu z té mojí dvouleté holčičky olizovat roztékající zmrzlinu! NE! Nejsem slaboch! Spát odcházím v půl deváté, protože nevím, proč být ještě vzhůru – bez vínka a nějaké dobroty. Takže spíš v sebeobraně mizím v posteli a už poměrně s nechutí dožvýkávám plátek šunky.
Druhý den začínám dvanácti-kilometrovým trápením – kamarád přeci říkal, že ty cukry musí z těla ven. Všechny! Od rána jsem podrážděná a můj žaludek se tváří, jako kdybych mu přísunem zdravého jídla kdovíjak ubližovala! Uklízím hrnečky od snídaně. No jo, cácory zase nevypily čaj! Ten lahodný Earl Grey s citronem a CUKREM. Statečně je odnáším ke dřezu a jejich obsah vylévám.
V jedenáct nasedám do auta, a ačkoliv je lednička plná, zeleniny dostatek, vyrážím do nejbližšího marketu s pocitem, že si tam koupím NĚCO, co mě zachrání. Něco, na co budu mít chuť a neporuším tím své předsevzetí. Oběd (pečený králík, červené zelí s CUKREM, bramborové knedlíčky napěchované SACHARIDY – ano, už mám trochu pochroumané vnímání) dodělávám jen s velkým sebezapřením. Není mi dobře. Přemýšlím, jestli bude vhodnější hospitalizace na psychiatrii nebo na kapačkách v nemocnici. Stehno z králíka, na kterém bych si za normálních okolností pochutnala, se na mne z talíře nepřátelsky šklebí. Asi si bez zelí a knedlíčku připadá opuštěné.
Dětem se začínám vyhýbat. Chudinky za můj úlet přece nemůžou, tak proč by měly odnášet moji desacharidovanou náladu! Nicméně jsou dvě a dům zas tak velký nemáme.
„Mami, slíbila jsi nám po obědě zmrzlinu!“ Beru z poličky dvě misky a nandávám do nich jahodovo-smetanovou zmrzlinu s křupinkami z bílé čokolády.
Beru z poličky třetí misku a nandávám do ní jahodovo-smetanovou zmrzlinu s křupinkami z bílé čokolády.
Usedám s holčičkami na prosluněnou terasu … Svět je tak krásný!
