Bára Skálová

Jsem báječná, to vím už dlouho nejen od svého manžela :-). Ale od ledna 2014 budu regulérně i Báječná žena v běhu a moc se na to těším! A jak se mi to přihodilo? Loni byla moje dcerka Anička poprvé na Velké Kunratické. Celá rodina ji velmi podporuje a tak jsme jí dělali zázemí v sestavě - dva rodiče, jedna babička a jedna sestřička Adélka. Dívala jsem se po okolí a naprosto jsem nechápala, jak může někdo dobrovolně v listopadu běhat po lese a ještě si to užívat. No, nejen v listopadu. Celkově mi běh připadal vždycky poměrně nudný, nezáživný a hlavně nezdravý. Dávala jsem přednost chůzi, u té se člověk tak nezadýchal.
Anička mě po doběhu přemlouvala, jestli to nechci příští rok také zkusit, ale klepala jsem si na čelo, že já teda opravdu NIKDY a skepticky jsem pohlížela na ty zabahněné jedince, kteří se po okolí pohybovali s prazvláštním svitem v očích.
Silvestra jsme slavili v kruhu přátel a ejhle, mužská část je hodně běhací a i na té Kunratické byli. Ano, přiznávám, bylo to po půlnoci a neseděli jsme u limonády. Zkrátka jsem se nechala vyhecovat k tomu, že by bylo fajn, kdyby partička měla zastoupení i v ženské kategorii. Slavnostně jsem tedy slíbila, že do toho půjdu a ráno jsem si pěkně drbala hlavu, zato Andulína byla naprosto nadšená.
A tak jsem začala bojovat sama se sebou. Se svou pohodlností, se svou kondicí, se svými nadbytečnými kily. Zpočátku jsem víc chodila než běhala, ale postupně se to zlepšovalo a zlepšovalo a já jsem zjistila, že mě to začíná bavit. 🙂
Zkrátím to - svůj původní záměr, běžet dámskou trasu, jsem změnila na "běžet přes Hrádek" a neskutečně jsem se těšila na jistou listopadovou neděli. Celou trasu jsem se smála (sama sobě), endorfiny stříkaly na všechny strany a protože jsem dostala taktický pokyn - hlavně to nepřepal, běžela jsem na pohodu a s radostí. Sil jsem byla proto plná, když mě překvapilo od fandících - už to máš kousek do cíle! Fakt?? Už?? 🙂 A tak jsem si cílovou rovinku dala sprintem a cílem jsem proskočila ve vítězném gestu. Prostě jsem to DALA! Před rokem nepochopitelná věc se stala skutečností a s tím zmizelo i mé další "nikdy bych.. " :-).
Týden poté jsem opět vyběhla a manžel mi povídá - proč jdeš běhat? Vždyť už to máš za sebou! Protože už trénuji na tu další Velkou Kunratickou, miláčku..
Nicméně asi největším oceněním byla básnička od mé milované Aničky (9 let), kdy měli ve škole po vzoru Jana Nerudy napsat dopis své mámě.
Dopis mé mámě
Milá maminko, jsi krásnější než svět a hlasy hebké máš jak květ.
Mám Tě ráda nad zlato, stříbro a drahé kamení,
nad koně, co se prohání.
Co slíbíš, dodržíš
a vždy velké ceny obdržíš.
Mám Tě moc ráda,
Tvoje dcera Anička.
My jsme prostě báječná celá rodina :-).