Běh chápu jako nejsvobodnější sportovní aktivitu. Můžete běhat sami i ve skupině, pomalu nebo rychle, bosí nebo obutí, v přírodě nebo na dráze, nepotřebujete žádnou výzbroj ani vybavení, bazén ani vodu, volný kurt ani protihráče, vítr ani moře… jediné bez čeho se vyběhnout nedá je Vaše rozhodnutí, i chuť se může dostavit časem. Narodila jsem se v době, kdy se ještě neřešila dětská obezita a oplácané dítě bylo symbolem zdraví. Byla jsem z tohoto pohledu dítě zdravím překypující. V té samé době byly dnes již běžné nemoci, jako alergie a astma, choroby teprve objevované a v Praze je umělo léčit jen pár lékařů.
Z tohoto pohledu jsem byla dítě velmi nemocné. Můj tatínek, tehdy ještě aktivní sportovec, mne léčil po svém. Jezdil se mnou v zimě každý víkend na hory a za každého počasí jsme podnikali výlety na běžkách po hřebenech Krkonoš. Alergii i astma mám dodnes, ale túry ve vánicích a mlhách mi daly vytrvalost a vůli nevzdávat se.
Jako oplácaná holčička, nad kterou babička na jižní Moravě radostně jásala, jak dobře prospívá , jsem se jako mladší žákyně začala věnovat lehké atletice. Protože mi rodiče od malička vštěpovali, že „ když se člověk na něco dá, tak se s tím musí prát“, vydržela jsem u atletiky bez výrazných úspěchů do 18ti let. Na vysoké škole jsem se přihlásila do oddílu běžeckého lyžování, u kterého jsem, opět bez výrazných úspěchů, vydržela 5 let. ¨
Nu a po ukončení školy nastala samá pozitiva a sociální jistoty. Svatba, první dítě, chalupa, živnostenský list, druhé dítě, práce, práce…. Když jsem si občas potřebovala vyčistit hlavu, šla jsem si zaběhat k Lužnici nebo v Praze do „Krčáku“, ale to bylo párkrát do roka. Jezdili jsme na vodu, na kolo, na hory, dcery se učily lyžovat, ale běhala jsem minimálně.
Silvestr 2001 – manžel mi oznamuje, že chce vést jiný život, rozcházíme se a zůstávám sama s dcerami. Najednou mám fůru volného času. Jezdíme hodně na kole a na jaře 2003 si pořizujeme vysněného pejska - malamutku Kiminku. Konečně mám parťáka na běhání. Běháme spolu asi tříkilometrový okruh párkrát do týdne.
Květen 2003 – chystám se na MTB závod, ale nakonec se plán změní. Nevím co podniknout, nechce se mi prohnípat celý víkend. Tatínek mi navrhne, abych běžela maraton, že se zrovna v Praze koná. Maraton – zní to magicky a lákavě zároveň. Odvětím mu „ maraton neuběhnu, nemám naběháno“ a táta na to „ maraton není v nohách, ale v hlavě“. Říkám si, přeci nejsi tak blbá, abys to neuběhla a šla jsem se přihlásit. Pocit v cíli na Staroměstském náměstí je nepopsatelný, jsem šťastná a zničená. Týden chodím se schodů pozadu a po kanceláři jezdím na židli. Odměním se běžeckými botami a už vím, že příští rok poběžím zase.
Až do PIMu 2006 si dál běhám svůj okruh s Kiminkou a na tréninku nijak nepřitvrzuji, jen občas si dám desítku v Krčáku. V lednu 2007 přichází na svět poslední člen naší smečky a k běhání se pomalu vracím. S deseti kilogramy nadváhy běhám podél Vltavy s kočárkem, a protože je prostorný běhám i na nákup, do poradny i do lékárny. Objevuji na netu různá běžecká fóra a servery. Na behej.com odpovídám na výzvu nějakého mladíka, který hledá běžkyni ke společným výběhům v Krčském lese. Bez jakýchkoli vedlejších úmyslů na výzvu reaguji s dovětkem, že nejsem žádná ranní rosa (to jako aby se nebál, nebo naopak, aby si nedělal naděje). Mladý borec se už nikdy neozval, zato na jeho výzvu reagovali další běžci a běžkyně a byl tím dán podnět k založení Klubu letmých houbařů Krč, se kterými běhám dodnes.
Běhá už i moje mladší dcera a na přespolácích, kterých se zúčastňuje, bývají i závody pro dospělé. No a když už tam jsem , tak si většinou odběhnu i svůj závod. A pokud jsou vypsané kategorie, tak se občas i umístím na bedně. To mě ohromně povzbuzuje a motivuje a přitvrzuji v tréninku. Snažím se běhat i nějaké rychlejší úseky, s Houbaři běháme fartleky nebo kopečky. Ale už se nijak nelepším a raději měním taktiku ze „zlepšovat se“ na „ nezhoršovat se“. Dcery závodí za Spartak Praha 4, stávám se tedy po asi 25letech opět členkou a bojuji za barvy oddílu v II.lize. Běhám sice na chvostu závodního pole, ale sem tam nějaký bodík pro družstvo žen B vybojuji, a to mě šíleně baví – ta sounáležitost a parta.
Narodila jsem se do sportovní rodiny a prožila krásné dětství, plné nabitých víkendů a aktivních prázdnin. Snažím se stejné zázemí dát i svým dětem a naučit je pozitivnímu přístupu, aby braly vše , co jim život dává jako příležitost. A pokud mají pocit, že jim něco bere, že je třeba se postavit čelem a brát to jako výzvu.
