Svoje dětství jsem prožila jako mírně obézní holčička, která strádala pod nadvládou svých milovaných, ale i velmi aktivních rodičů. Jako slečna jsem se díky vajíčkové a jiným dietám proměnila v krásnou, štíhlou, mladou slečnu a takhle mi to vydrželo až do svatby. Bohužel dvě děti, láska k jídlu, pohodlnost a lenost mě opět přetransformovaly v zakulacenou maminu s touhou si ve volném čase posedět, něco dobrého sníst a hlavně mít klid.
Čas pádil, děti rostly a přišla čtyřicítka. Ženy se jí bojí. Já se ovšem ani nestačila divit. První návštěva lekce spinningu, první pes, instruktorský kurz spinningu, druhý pes, instruktorské kurzy Stott Pilates a K2 Hikingu, dopoledne učitelka, odpoledne lektorka ve fitku. Toto všechno mi ze života udělalo fičák! S chutí jsem si začala dávat do těla, každodenní vycházka s dvěma aktivními pejsany a lekce na fitku se pro mě staly samozřejmostí. Myslela jsem si, že už mě v životě nic nemůže překvapit. Opět omyl!
Po vánocích 2013 jsme poprvé vyběhla se svojí dvacetiletou /velmi nezdárnou/ dcerou. Proč? No to já přece nevím!!! A snad za to mohla tma, která spolehlivě utajila moji prostorově výraznou totožnost , že jsem začala běhat i sama. Vlastně úplně sama ne, po čase jsem na opasku měla připnuté své dvě borderky, společnice ženoucí mě vpřed.
Překvapením ale ještě nebyl konec. Ke svým 48. narozeninám jsem od dcery dostala registraci na Brněnskou desítku. Děcko se zbláznilo! Manžel ovšem tvrdil, že magor jsem já, protože jsem se s minimálním tréninkem rozhodla závod absolvovat. Byla to bomba, úžasná zkušenost, obrovský zážitek!!! A tady jsem je viděla poprvé naživo. Dcera o nich často mluvila, ale tady byly. Bájenky! Ach jo, byly tak senzační! Ve svých tričkách se lehce poznávaly, patřily k sobě a běžely společně k cíli! No a já se cítila tak nějak sama.....
Doma jsem si dodala odvahu a na Facebooku jsem požádala o přijetí do jejich skupiny. Jsou fakt neuvěřitelná skupina! Navzájem se podporují, radují se z každého sebemenšího úspěchu, neznají vulgární slova a jsou tu jedna pro druhou!!! Jsou přece všechny bájenky!
Vážené a vážení, jsou vám už teď jasné moje sportovní ambice? Ano, chci se stát bájenkou, stejně báječnou jako ostatní báječné ženy v běhu, i když momentálně uběhnu s bídou deset kilometrů. CHCI BĚHAT a díky běhu se chci trošku prostorově zmenšit, chci si život užívat, mít dobrou náladu, chci nosit to báječné tričko bájenek a příští rok chci znova běžet v Brně!!! Desítku nebo půlmaratón? Ještě nevím. Vím jen, že nechci běžet sama. Chci být báječná žena v běhu a mít super partu kolem sebe.
P.S. Možná jsem se úplně přesně netrefila do tématu, ale rozhodně jsem vyjádřila to, co mi v poslední době obohatilo a ještě více naplnilo můj život ženy ve středním věku.
