První dvě slova, která mě napadla, vteřinu po tom, co jsem si přečetla titulek únorového tématu naší literární soutěže: MOTIVACE a ČAS. Myslím si, že na tomto se všichni členové celé naší skupiny jednoznačně shodneme, bez výjimky. V mžiku mi tyto dva pojmy probleskly hlavou a já měla jasné, co chci psát. Motivace byla, jen ten čas.
Jedu vlakem, koukám z okna ven na ranní opar nad řekou Labe. Cestuji z jednoho domova do druhého, resp. třetího. S sebou v batohu francouzské sýry, foťák, počítač a běžecká výbava – boty, sporttester a tričko.
Zářivé tyrkysové tričko s třemi běžeckými ženskými postavami, s nepřehlédnutelným nápisem na zádech „když běžíš, tak krásníš…“. Říká se, že nejkrásnějším šperkem na ženě je její úsměv a každá žena je krásná, když se usměje. Takže ať už člověk vypadá jakkoliv, ať má úzká či robustní ramena, útlý nebo široký pas, velký či malý zadek, když potkáte někoho, z koho září energie, dobrá nálada a jeho úsměv na tváři vám vyloudí ten váš, tak není krásněji na světě.
Já když běžím, culím se jak sluníčko a oči mi září jak malému dítěti při pohledu na vánoční stromeček. A proč? Sama nevím. Ale ten příval pozitivní energie, dobré nálady a síly, která vám ústní koutky tlačí od sebe, od ucha k uchu nejde prostě zastavit.
Na lesní cestě jsem nepřehlédnutelná, ať je teplo nebo zima, na běžecké trati je vždycky prima. Zářivé a na dálku svítící – neonově či barevně, podkolenky mě vždy prozradí. K tomu fialovo-modrá sluchátka v uších, zumba čelenka, rozevlátá hříva, plandající do rytmu a modré tričko. Sportovní dres, oddílový úbor. Jsem báječná, a to oficiálně, dokonce pořadové číslo 59. To už mi nikdo nevezme. Na svou báječnost mám „štempl“, papír, průkaz, říkejme tomu jak chceme, ale jsem to prostě já – báječná žena v běhu.
Jsme skupina bláznivých, během nemocných, z části i posedlých, obyčejných ženských a máme ve svém kruhu i naši báječnou menšinu – chlapy. Naše ambice nejsou zaběhnout marathon pod dvě hodiny, vytvořit světový rekord v běhu na 10, 15, 20 kilometrů, ba ani na pět. Některé z nás se radují z úspěchu vůbec pár kilometrů uběhnout, postupně přecházet z rychlé chůze do běhu a vydržet, nepřestat. Vzájemně se podporujeme, ať už někdo chce vylepšit svůj čas na těch zmíněných 10 kilometrů, ale ještě více fandíme těm, kteří se rozhodnout teprve běžecké boty obout, pevně zavázat tkaničky a vůbec udělat ten první krok, noha – ruka, ruka – noha, jeden krok, druhý krok… a hele, už běžím. Minutu, dvě, pět, deset a po pár týdnech, hele, já to dala, uběhla jsem 5km v kuse! Sice v čase, v jakém někdo z nás zvládne několikanásobek, ale to přeci není vůbec důležité. Překonat sám sebe, rozhodnout se, začít, zkusit to a hlavně, VYDRŽET! Nevzdávat to. Vše je napoprvé těžké. Stejně jako jste se v dětství stěží učili chodit a několikrát jste to už chtěli vzdát, protože se vám nedařilo. Ale rodina vás nenechala. Hnala vás vpřed, podporovala, nejen fyzicky, ale hlavně morálně.
Dnes jste již velcí, vyrostli jste, v životě se mnohé naučili, ale přesto, pokud se dostanete do oblasti, kde ještě nejste pevně zakotveni, oceníte každou pomoc. A to nejen tu teoretickou, praktickou, ale hlavně tu morální podporu, vědět, že v tom nejste sami. A v rámci tohoto běhacího společenství rozhodně nejste.
Pokud máte nějaký splín, nedaří se vám, nemáte myšlenky na běhání, máte problémy a starosti, ostatní „běhny“ se podělí o své rady a zkušenosti. A motivace? Náš denní chléb. Ať už záměrná nebo skrytá. To je slovo, které je u nás na prvním místě. Přijdete domů unavení z práce, ze školy nebo naopak jste doma unavení z dětiček a vidíte, jak vaše kamarádka, která má doma také dvě děti, manžela, psa a práce nad hlavu, přesto vyběhla. Potřebuje si pročistit hlavu, tak dneska jen malé kolečko kolem sídliště, vesnice, pole, parku. A vrátila se a nemůže se nabažit svých dojmů, znovu energie na rozdávání. Překonala sebe sama, svou únavu, svou lenost, nepohodu, přemluvila své tělo, hlavu. A vyplatilo se jí to, mnohonásobně. Ano, endorfiny jsou pěkné potvory. Nejsem chemik a nerozumím tomu, ale z mého pohledu to musí být stejná látka jako droga. Jakmile k ní člověk přičichne, nejde přestat. Nutí vás to, stále více, potřebujete ji, nelze bez ní žít. Podobné pocity štěstí zažíváte, když najdete lásku, podaří se vám pracovní nebo studijní úspěch, ale tohle je mnohem snadnější. Obléknout kalhoty, triko, obout tenisky a vyběhnout. Roztáhnout křídla a letět. Rozlétnout se do všech světových stran, do všech koutů, nahoru, dolů, z kopce do kopce, doprava, doleva.
Slovo MOTIVACE je vám tedy, pevně doufám, už nadmíru jasné, po přečtení těchto několika řádků. Co se týká slova ČAS, bude to o něco složitější. Všem lidem, kteří se „o nás starají“ (v rámci webových stránek, fcb skupiny, výkonného výboru,… ) bych chtěla vyjádřit svůj hluboký obdiv a smekám klobouk, ohýbám svůj hřbet až k zemi, protože oni musí vynakládat obrovské, nepředstavitelné množství svého drahocenného času, abychom „my všichni dohromady“ vůbec mohli „existovat“. Dle mého názoru je jejich čas, oproti nám, „běžným smrtelníkům“ a řadovým vojákům, o hodně zkrácený, protože mají na starosti neuvěřitelné množství povinností, o kterých se nám často ani nezdá. Stejně jako my si říkáme, že toto členství nám sebralo náš čas, tak si často neuvědomujeme, že za tím vším někdo stojí. Ti, kteří tomu věnovali spoustu a spoustu svého úsilí a budovali vše od základu, abychom se my měli kam vracet, být toho součástí a čeho si vážit. Na jedné straně „to“ tedy čas bere, všem bez rozdílu - všechna ta vynaložená práce, hodiny strávené nad každou maličkostí, naše případná participace. Za tím vším se ale skrývá na druhá strana mince, pevně v to doufám a věřím, že pro všechny lepší, pozitivní. Všem nám to zase zpátky čas dává. Jsme schopni si ho udělat, najít si ten čas na setkání s našimi blízkými, většinou už běžeckými kamarády, vyběhnout spolu na trénink, sejít se na kafíčko ( a něco dobrého k tomu), domluvit se na „sobotní noci“, uspořádat společnou (zejména běžeckou) událost. Předtím jsme (alespoň mluvím za sebe) tento čas neměli. Častokrát chyběla i ta zmíněné motivace, která nám ale v tomto okamžiku ten čas nabízí, dává nám ho, abychom ho využili, a to tím správným způsobem – pro nás, pro naše zdraví (nejen to fyzické, ale zejména to mentální). Využijme proto tohoto nabízeného času, chytněme ho za pačesy a nepusťme. Nenechejme si ho sebrat, ale nechejme, ať je nám dán.
Krátké zamyšlení na závěr a rada pro všechny… udržte si stále pozitivní mysl a dobrou náladu! Můj život už je pro mě bez běhu, pohybu a sportu vůbec nepředstavitelný. Každý se mě ptá, kde beru tolik energie, tolik úsměvů, že to přeci není možné. Ale je. Ne pokaždé je to možné vyběhnout a vyčistit si hlavu, ale nalaďte se na tu správnou vlnu! Myslete pozitivně, negativní myšlenky hoďte za hlavu. Problémy budou stále, těch se asi nikdy nezbavíme, ale snažme se je řešit s chladnou hlavou a lehkostí. Udržme si úsměv na tváři. Pomůže to nám, ale i ostatním. A oporu najdeme nejen v rámci naší „běžecké skupiny“, ale u našich přátel, kamarádů (jestli nám ještě nějací jiní, kromě těch běžecky zapálených a posedlých zůstalo J) . Je přeci krásné někam patřit, být něčeho součástí.
Přiznávám se bez mučení a dobrovolně, pro mě se sport stal drogou, spadla jsem do totální závislosti. Potřebuji ho k životu stejně jako kyslík, nedovedu si svůj život bez něj představit. A pevně doufám, že jsem nevyléčitelná, protože takové radosti, co mi sport přináší… je to neuvěřitelný zdroj síly a energie, jen je potřeba tomu jít trochu naproti. Takže obout tenisky, hurá ven, tu správnou muziku do uší a GOOO RUNNIIIIIING!!! … s nadšením … a to díky všem ostatním BÁJEČNÝM ŽENÁM V BĚHU, ale samozřejmě nejen těm! … Budeme pak mimochodem za naše, byť sebemenší, úspěchy také pochváleni, povzbuzeni, to ony/oni (naše běžecká chlapská menšina také) nám dodají nové krve do žil a příště se nám poběží zase o něco lehčeji.
