Je sobota, den, na který se každý těší, den, kdy nemusíme do práce, den, kdy trávíme víc času s rodinou, přáteli a kdy si víc užíváme všech aktivit, které máme rádi. Ne tak já! Už od samotného rána chodím jak tělo bez duše, pokašlávám, posmrkávám a do ničeho se mi nechce. Snažím, samu sebe přesvědčit, že to půjde a ručička hodin, která se neúprosně blíží k číslu, kdy většina z nás zasedá k dobrému obědu, na mně mrká a říká, tak si pospěš…
A tak se pouštím do vaření, práce kupodivu ubývá, až mám vše hotovo a dostává se mi slibu, že po obědě vyrazíme do lesa. Jak se tak začínám těšit, těšit na to, že se možná i trošku proběhnu, dostanu nápad a dávám se do pečení buchty. Rychle těsto, nalít na plech, strčit do trouby a mezitím, co se nám to pěkně peče, strojíme se, chystáme na cestu a vyrážíme.
Jedeme, není to zrovna kousek, asi 15 minut autem, zaparkujeme a já svého přítele překvapím tím, že bych alespoň kousek chtěla běžet. Není zrovna nadšený, snaží se mne přesvědčit, že bych se měla šetřit, ale přidává se….
Po dvou kilometrech dorazíme na místo, kde se naše cesty rozdělují, já běžím dál a přítel si jde fotografovat přírodu a krajinu. Jak si to tak běžím sama a přemýšlím, řeknu si, že zavolám dceři a domluvím si návštěvu. Už, už sahám do kapsičky pro mobil, když v tom mne napadne, že nic nevezu, alespoň kousek …… Ohromný úlek, ruka zůstane na půl cesty, otáčím se a běžím nazpět. Cestou počítám minuty, tentokrát ale ne za kolik uběhnu kilometr, ale jaká doba uplynula od chvíle, kdy jsme sedli do auta, jeli, běželi a teď to stejné znovu nazpět. Zrychluji, po 500 metrech narážím na přítele a jen houknu „ poběž“, hoří nám dům!!! Děláš si legraci? Ne, přidej, v troubě nám zůstala buchta, buchta, která měla být upečená před 40 minutami! Já ji zapomněla vypnout!!!
A tak běžíme a tentokrát je to opravdu běh, nohy nám popohání vidina černého kouře a následně od ochotných sousedů, přivolaní hasiči….
Potkáváme starou paní, která asi nikdy neviděla v lese nikoho tak běžet, se šíleným výrazem v obličeji a ptá se mého přítele, zda se nám něco nestalo, kam že spěcháme…. Na odpověď nečekám, běžím dál a slyším smích (hysterický ) a ještě zaslechnu, jak přítel opět nezklamal a říká, paní jdeme fotit bledule, a utíkáme, aby nám neodkvetly!
Konečně jsme u auta, nasedáme a jedeme zpět, jedeme rychle, kvílení sirén naštěstí zatím neslyšíme. Po odemknutí hlavních dveří, se na nás vyvalí pach spáleniště. Honem, vypnout troubu, otevřít okna a vyndat ten škvarek, který měl být dobrou krmí k odpolední kávě. Tvářím se jak hromádka neštěstí a přítel mně utěšuje, že to není tak hrozné, vždyť nehořelo!!!
A tak se vracím k úvodu a musím znovu napsat: „ Co nemáme v hlavě musíme mít v nohách“ aneb „ Co nemáme v nohách musíme mít v HLAVĚ“?
Lenka Tůmová
