Na jaře jsem přemýšlela o závodech, na které chci chodit. Tedy spíše jezdit, protože žádný z nich není tak blízko, abych tam mohla dojít. Věděla jsem, že to nebudou silniční ani městské závody. Neláká mě dlažba, ani asfalt a velké městské závody už vůbec ne. Vylučovací metodou z toho byla přihláška na skoro všechny závody Kilpi Trail Running Cupu. Kromě Ostravy, kterou jsem doplnila až později. Říkala jsem si, co to je za blbost, trailový závod v Ostravě. Ale běžet všechny bylo docela lákavé. Ostrava byla první a překvapivě mě hodně nadchla. Z Trojhalí přes haldu Ema i podél Ostravice. Bylo po několikadenním dešti, Ostravice rozvodněná, ale pořadatelé upravili trať a běželo se. Vlastně to byla ukázka toho, jak to bude celé probíhat. Nic není problém, vždy se najde řešení.

Do Kilpi seriálu jsem šla s tím, že to zkusím a uvidím. Jednou a dost. Teď, když vše skončilo a tuším, že se chci vracet i příští rok.
Proč?

Nádherné trasy. Vůbec nevím, která je nejhezčí. Dolní Morava byla můj první „horský“ půlmaratón a to se nezapomíná. Stejně jako první padesátka v Krkonoších. Na Ještědském půlmaratonu jsme si na Ještěd vyběhli aspoň dvakrát. Neměla jsem hůlky, tak se mě zdálo, že snad pětkrát. Opuštěné vesnice v německém pohraničí na Českoněmeckém půlmaratonu. Proběhli jsme se po Stezce v oblacích na Lipně.

Lidi. V Ostravě to pro mě byli, jak píši výše, pořadatelé. Prostě jako všude jinde. Ten pocit se definitivně změnil po Krkonošské padesátce. Gábina, Bára, Martin, Honza, Pepa …. s nimi se může na padesátku v Krkonoších a třeba skyrunningový Ještěd dát i běžec jako jsem já. Na konci závodního pole. Já už jsem se na ně těšila, stejně jako na závody. Kde jinde vám člen pořadatelského týmu na trati ochotně vezme větrovku neboť už neprší. Ještě se o ni stará a nabízí ji na jiném místě, když se ochladí. Baru, děkuji. Přiznám se, že jsem se taky těšila na kafe od Pepy. Dva v jednom. Nejlepší moderátor, jakého jsem kdy na závodě potkala. Jeho káva Melen je skvělá. Malé ristreto před závodem chutnalo znamenitě. Jen nevím, zda to mohu prozrazovat neb káva není součástí závodů ani startovného, ale prostě taková kamarádská podpora a povolený doping.

Pocit bezpečí. Lidi kolem Martina Dvořáka opravdu v každé chvíli věděli, kolik lidí mají na trati a kde. Ať už to byl někdo na kole nebo čtyřkolce, pořád jsem měla jistotu, že o mně vědí a že mě tam nenechají. S jedinou výjimkou, ale Beskydy nejsou tak drsné. Závodu „šéfoval“ místní pořadatel. Pokud jste někdo byli z celého Kilpi seriálu jen v Beskydech, tak věřte, že to není atmosférou Kilpi Trail Running Cup závod. To možná nezní úplně pozitivně, tak je to jen důkaz, že“Kilpi“ je prostě originál, protože po organizační stránce bylo vše docela v pořádku.

Ano, je to spousta cest a daleko. Z Brna to je docela blízko snad jen do Ostravy a na Dolní Moravu. Tak bych si přála ještě jeden závod na Moravě. Pálava, Chřiby, něco by se našlo. Neodradí mě to a příští rok zase. Těším se.

autor: Miluše Jurošková