Na podzim loňského roku jsem náhodou narazila na článek o Jesenické 24 hodinovce na běžkách a hned mi bylo jasné, že tam letos 3. – 4. 3. nemohu chybět :-). Okamžitě jsem se přihlásila a začala k tomu směrovat své oblíbené zimní aktivity. Nejprve jsem se na běžkách v lednu účastnila Jilemnické 50, následoval Orlický maraton, Karlův běh na Božím Daru a nevynechala jsem ani Šumavu, kde na Kvildě jsem 25. 2. 2018 stála na startu Skimaratonu při teplotě minus 16 stupňů. Přemýšlela jsem, jak se asi pojede v takovém mrazu, vždyť letošní zima počasím spíše připomínala jaro. Kupodivu mi vůbec nebyla zima neboť celý Skimaraton svítilo sluníč
ko a tak jsem si na Šumavě maraton náramně užívala a už se těšila na příští víkend, na blížící se 24 hodinovku, na kterou v tu dobu předpověď hlásila nočních příjemných 5 stupňů pod nulou. Ovšem předpověď se neustále měnila a teplotu snižovala, a skutečně mrazy nejen nepolevily, ale sílily, až nám před domem zamrzl Kyjský rybník, čehož jsem využila a začala na něm bruslit :-). Byla jsem nadšená z bruslení a nijak jsem neřešila, co bude na 24 hodinovce za pár dní v těchto mrazech. Nějak jsem stále doufala v původní předpověď, že opravdu mávnutím proutku bude tepleji :-). Nebylo, dokonce v pátek večer před samotnou 24 hodinovkou meteorologové vyhlásili výstrahu pro severovýchodní část země, uhodí silné mrazy v noci bude až minus 15. Stále jsem předpovědi nevěřila, ale pro jistotu hodila do batohu teplou sjezdařskou kombinézu včetně palčáků na ruce. V Praze ráno v 5 hodin před výjezdem byly minus 3 stupně, tak jsem se uklidnila, že
přece jen předpověď nevyjde. Vyšla, už za hodinu v Hradci Králové teplota klesla na minus 11 stupňů, zírala jsem nevěřícně na teploměr. Sluníčko pomalu vycházelo, přesto teplota se u horského hotelu Paprsek v Jeseníkách, kde byl start závodu, snížila až na minus 13 :-). Naštěstí v 10 hodin přece jen sluníčko hřeje, stopa je krásně ostrá a tak se těším na parádní závěrečné běžkování letošního roku. Je 11 hodin a s ním i start… vyrážím stylem klasika a kolem mne se prohání ostatní závodníci většinou volným stylem. Někteří jedou sólově, jiní ve štafetě, takže se mohou libovolně střídat. Jede se mi krásně, a říkám si, tak jsem konečně na své vysněné 24 hodinovce a jsem zvěda
va, kolik kilometrů se mi povede nakroužit. Jede se po 4,2 km dlouhém okruhu s převýšením kolem 60 m. Nepospíchám, užívám si to, mám před sebou celý den a noc :-). Jsem odhodlaná běhat i v noci, přece jsem nepřijela na 24 hodinovku z Prahy na Moravu prospat se ve vytápěném velkokapacitním stanu na nepohodlné lavici, či na zemi 🙂 Kolem 18. hodiny zapadá sluníčko a začíná přituhovat, nechci se ale zatím zdržovat převlékáním do teplejšího, chci odjet co nejvíce kilometrů ještě za světla. Čelovky s sebou sice mám, doma vyzkoušené, ale přece jen už něco pamatují a trochu v těch mrazech předpokládám jejich zradu :-). Nemýlím se, po setmění zapínám tu nejlepší z těch tří, co mám s sebou…. po 200 metrech zhasíná, jasně, klasika, různě ji poklepávám, ale nic, potmě se mi vysmívá, naštěstí mne míjejí závodníci, kteří mi každou chvíli posvítí na cestu, jinak
jedu za svitu pomalu vycházejícího měsíce a dvou hvězd, které vyšly nejdříve :-). Tak, úvod ve tmě mám za sebou! Dojíždím okruh na startovní čáru, kde pořadatel zaznamenává jednotlivá odběhnutá kola, hlásím své číslo 23 a nástup na pauzu a rychle běžím do stanu, kde si beru další dvě čelovky. Chvatně zhltnu krajíc chleba a banán, kus čokolády a už mažu na trať. Samozřejmě, čelovka, na kterou jsem spoléhala, za chvíli zhasíná a jen občas problikne, takže na řadu přichází náhradnice maličká běžecká, která opravdu
nezklamala a svítila až do svítání. Naštěstí za chvíli už pořádně svítí měsíc, který je den po úplňku, takže je nádherně kulatý, obrovský a zářící. Spolu s nekonečnou galerií hvězd osvětlují noční oblohu i krajinu se zasněženými stromy, sníh se neskutečně třpytí a je přenádherná noc. Kochám se a jsem úplně unešená, tohle je tak pohádkově krásná noc a mně je tak úžasně, tak přesně tenhle pocit se zažije jen jednou v životě a já mám pevně vrytý tento zážitek ve své mysli. Tak to opravdu stálo za to, do toho jít, už jen pro tento okamžik……najednou si uvědomuji, brr je krutá zima, celá se třesu, vždyť je 17 stupňů pod nulou, ruce mrzno
u, rychle musím ke stanu a více se obléci. Na okamžik přemýšlím, jak to mají bezdomovci v noci těžké :-(, ještě, že jsem si nakonec vzala tu lyžařskou kombinézu na sjezdovky a palčáky…rychle to všechno na sebe soukám a opět se cpu vším možným, čokoládou, sušenkami, namazanými krajíci chleba, kterých jsem si naštěstí připravila dost, jako pro regiment vojáků, nepohrdnu banánem, vše zapíjím kafíčkem, horkým čajem, ionťákem…stále jsem jako bezedná a nemůžu se dosytit, až si připadám jako Marfuška v pohádce o Mrazíkovi… jen Mrazík chybí, aby se zeptal: „Už je Ti teplo děvče? A co tu vlastně hledáš? “ Vyrážím zpátky na trať a musím se tomu smát, je mi fakt nádherně v tom sjezdařském ohozu, je mi fakt teplo a jen studí nos a tváře, které mi lehce namrzají…. dojíždím opět ke startovní čáře, kde hlásím své číslo 23, aby mi zapsali další kolečko do výsledkové listiny. Tak to jde celou noc, při rychlých pauzách mohutně házím do sebe vše, co vytahuji ze svých zásob, mohla bych jíst stále, asi tělo spaluje a vyrábí tolik potřebné teplo. Lyže poslouchají na slovo, do kopce pěkně stoupají, z kopečka se hezky drží ve stopě, vlastně jedou samy beze mne, když se mi k ránu začínají zavírat oči, i když se snažím neusnout, to přicházející svítání mě tíží na víčkách… Ano, půjdu si na chvilku do stanu schrupnout, třeba jen pár minut… Jenže přijíždím opět ke startovní čáře nahlásit, že číslo 23 ještě žije a zjišťuji, že jsem na 3. místě a mám náskok jednoho kola…. 
V tu ránu se ve mně probudil závodní duch a byla jsem absolutně probuzená a hnala se dál, abych tu třetí pozici udržela. Mezitím vyšlo sluníčko, které zvedlo teplotu zase na minus 8 a bylo tedy opět teplo, lyžařská kombinéza začala hřát víc, než bylo třeba… jenže jsem nechtěla ztrácet čas převlékáním, které znamenalo i sundat boty a potom je opět nazout, což jsem si nějak neuměla po těch 20 hodinách představit, už bych do nich asi nevlezla, takže nezbývalo než se trochu povařit v kombinéze a p
alčákách, už jsem víceméně jela jako stroj, který čekal, až ho vypnou ze zásuvky a zastaví se. Pomalu se blížila 11. hodina a s ní i konec 24 hodinovky… Konec, stop závod skončil, 11. hodina odbila….. Chvíli se mi ještě točila hlava a neuměla jsem zastavit lyže, které chtěly absolvovat další kolečko 🙂 :-). No a jak to dopadlo? Vyběhala jsem si druhé místo a výsledných 168 km a převýšení 2500 m mi udělalo obrovskou radost :-). Bednu a navíc stříbrnou jsem rozhodně nečekala, přišla jsem jen absolvovat 24 hodinovku a zkusit běhat celou noc i den a to se mi podařilo. Cítila jsem obrovskou úlevu a štěstí, moje první 24 hodinovka už není sen, je to skutečnost, která se povedla a tak trochu se cítím jako malá zimní ultračka 🙂 :-). Takže v létě ta 24 hodinovka na Kladně už bude „brnkačka“, moc se na ni těším. Nebudu muset řešit zimu hluboko pod bodem mrazu, palčáky na rukou, nepoběžím navlečená v teplé lyžařské kombinéze….prostě budu řešit zase jiné momenty, které zatím neznám, ale zase do toho půjdu naplno :-).
Hana Breburdová
