Asi týden před startem se začíná rýsovat možnost startovat ve štafetě na Moraviamanu. Jenže víkend před Brixenem (marathon, 2000 metrů převýšení) a 2týdny před Zermattem (45km, 2500m převýšení) jsem chtěla věnovat odpočinku, domácnosti, háčkováním a podobným ušlechtilým činnostem. Nehlásím se ani na ½ marathon v Olomouci, i když mě moc láká. Jenže kde jinde zažít tu správnou triatlonovou v atmosférou než právě v Otrokovicích na Moraviamanovi. Je to velmi lákavá nabídka, na kterou nakonec kývnu. Až následně zjišťuji, že se okolnosti staví proti mě. Nemám silniční kolo, tedy mám, favorita z roku 1992, kterého jsem dostala od rodičů za státnice. Ale to visí v garáži již více jak 12 let.
Můj Jiřík zhodnotil tento plán úšklebkem, že favorit není provozuschopný. Mám tedy jet na horáku? Nebo můžu jen plavat a běžet, ale to se zase nelíbí mě. Chtěla bych si užít od každého něco. Vše změní Jiřík, když těsně před odjezdem koupí krásné červenobílé kolo značky LOOK.
Ráno před startem se ještě učím, jak se vlastně řadí, protože ty páčky jsou úplně jinde a fungují úplně jinak.
Borci triatlonisti startují v 7 ráno, my štafetáři v 8. Snažím se najít mé dvě běžecké kamarádky, které jsou natolik statečné, že se pouští co celého ironmama. Potkávám je těsně před jejich „skokem“ do vody. Popřeju jim hodně štěstí a obdivuji jejich odvahu. Jmenují se Hanka Breburdová a Pavlína Procházková. Ještě několikrát se o nich zmíním, neb obdiv si za svůj výkon skutečně zaslouží.
S malým Jiříkem (syn mého Jiříka) vezeme kola do depa a seznamujeme se s další členkou naší štafety- jmenuje se shodou okolností také Karolína. Věkový průměr naší tříčlenné štafety je 31 let. Docela jsem si přilepšila :-).
Rozmýšlíme taktiku- plavat budu já a Jiřík, jeden z nás dva 1260 m okruhy. Já a Kája pojedeme každá jeden 45km dlouhý okruh na kole a Jiřík pojede dva. Kája poběží jeden 10555m okruh, já dva a Jiřík jeden.
Potkáváme se s Pavlem, naším exkluzivním fotografem. Nechci jít první plavecký úsek, protože se mi nechce do té „vařící se“ vody, kde všichni kolem sebe plácají a není kam plavat. Už mne však nebaví dlouho čekat, chci aby se už něco dělo. Stavím se tedy do vody s tím, že půjdu první a poslední úsek. Start. Nehrnu se dopředu. Nechci se prát o místo ve vodě. Dlouho mi trvá, než se dostanu do tempa. První bóji nevidím a plavu za davem. Plave se mi dobře, ale v bazénu je to snazší. Předávání čipu jde poměrně hladce, ale mám dojem, že další plavbu už nedám. Rychlá domluva s Jiříkem a už plove chlapec . Pár slov s Pavlem a Jiřík je tu. Jsem svěží a proto si beru čip a plavu do dalšího okruhu. Také proto, že se chci proběhnout na předávku na kolo. Při plavání se člověk nerozptýlí výhledy do okolí ani veselými pohledy s lidmi okolo, může se ponořit leda do vlastních myšlenek. Myslím tedy na dceru Péťu, která si akorát odbývá na MČR dorostu 5000 m chůze. Já poplavu cca 30 min a ona půjde asi tak stejně dlouho. Druhý okruh uběhne podstatně rychleji. A už vybíhám z vody. Nohy se rozbíhajíí docela dobře, mám pocit, že letím a předávám čip Karolíně, která vyráží na svůj první cyklistický okruh. Plán je takový , že já pojedu druhý a Jiřík, jako skvělý cyklista 3. a 4. úsek, tedy 90 km.
Převléknu se z mokrých plavek a chvíli si na rovince ještě trénuji řazení na novém kole. Pauza mi uteče velmi rychle a už je čas se přesunout na předávku kola. Zapózuji fotografovi, loknu si piva od Jiříka a těším se až vyrazím. Karolína přijíždí ve velmi rychlém mezičase, připevňuji si čip a číslo a vyjíždím vstříc mým zážitkům. Fouká docela vítr a cloumá s mým červenobílým drakoušem. Až do Hulína (asi 10 km) se učím ovládat řetěz a páčky. Zjišťuji, že sedlo je velmi tvrdé. A díra v něm není vůbec pohodlná. To bych těch pár kilometrů raději vozila ty 2 gramy navíc. . Nevím ani pořádně, kde mám držet řidítka. Když je držím dole, mám pocit, že doslova olizuji přední kolo, když je držím nahoře, mám velký odpor vzduchu. Několik štafet mě předjíždí. Snažím se rozpoznat alespoň nějaké známé tváře. Ale s helmou nepoznám nikoho. Cyklistika tedy není moc společenský sport. Před Hulínem vidím v protisměru cyklistku,která vůbec nevypadá jako triatlonistka.. Je to Hanka. Jede na horském kole. Jímá mě hrůza- 180 km na tomhle. Otočka v Hulíně a za chvíli Hanku dojíždím. Snažím se jí povzbudit hláškou, že je nejlepší. Nicméně Hanka je jediná cyklistka, kterou jsem předjela. Jinak všichni předjíždějí mě. Snažím se řadit minimálně, ale trať je docela členitá a využívám všechny převody.Na další obrátce asi na 32. km je otočka dost úzká,tak že si musím vyndat nohu z kufrů. Jenže ty jsou tak utažené, že s kolem pomalu uléhám na vozovce se slovy: „Jé, sem se fakt nevejdu.“ Rozbité koleno je lepší varianta defektu ve srovnání s píchlým kolem - s tím bych si neporadila. Konečně se blížím na předávku a na svůj 90 km úsek vyráží Jiřík. Mám veliký hlad. Když jsem dojížděla svůj cyklo úsek, právě vybíhal na trať marathonu budoucí vítěz Petr Vabroušek. Skutečně obdivuhodný výkon. Odpočívám, vyspávám, povídám si s Kájou a fandíme běžcům, kteří již krouží na marathonské trati. Kája je nedočkavá a chce běžet hned první úsek běhu s tím, že si dá i ten poslední. Pro mě to bude vysvobozující, ušetřím síly na Brixen a Zermatt.
Já běžím úsek druhý. Cestou předbíhám Pavlínu, hlásí, že je to těžké a že se jí to nijak nelíbí. Snažím se jí povzbudit, že je prostě nejlepší a běžím dál. Běží se mi dobře, tempem kolem 5:30. Míjím se s triatlonisty a ostatními štafetáři, hodně předbíhám. Těsně před cílem mě na kole předjíždí nadšená Hanka a hlásí „ Už jenom BĚH“ – vypadá spokojeně. 10 570m dávám za asi 58 minut a předávám Jiříkovi. Ten mi hlásí, že Kája už běžet nechce. Slíbím mu tedy, že na předávce budu čekat a že uvidíme, kdo bude mít do posledního úseku víc sil. Snažím se něco pojíst, fandím všem, kdo probíhají a naslouchám moderátorům Standovi Bartůškovi a Pepovi Svobodovi. Jejich výkony jsou také skvělé. Moderují již od 7 hodin. Velmi vtipně a výstižně, o každém něco vědí. A co nevědí, to odhadnou z jeho výrazu. Vítěz je již dávno v cíli. Jiřík přibíhá. Vypadá schváceně, proto se na poslední úsek vydávám já. Běží mi to pocitově dobře. Snažím se alespoň úsměvem povzbudit triatlonisty. Někteří na mě pokřikují „Dobře tě to Miloš naučil“ nebo „Běžíš líp než v TV“- to mě tedy fakt baví. Cestou opět potkávám nejdřív Pavlínu, která se moc optimisticky netváří a pak i Hanku, která je naopak nadšená a hlásí „ Kájo, ono mi to běží“. Druhá desítka je o minutu pomalejší než první a je tu konečně cíl.
Moji spolubojovníci nikde. Tak chytám za ruku alespoň Tomáška a běžíme spolu do cíle. Musím přiznat, že toho mám docela plné kecky.
Odplavala jsem asi 2,5, km, na kole ujela 45km a odběhla půlmaraton… Kolem místa startu a depa stále krouží ti praví borci, někteří už sotva chodí, ale tady na "stadionu", za mohutného povzbuzování, ze sebe vydávají ty poslední zbytky sil. Jdu se trošku zlidštit do auta a když se vracím ke Štěrkovišti, vidím akorát Hanku, jak běží do třetího kola...Má stále výbornou náladu - plná euforie a natěšená na ten blažený pocit v cíli.
Moderátoři stále baví všechny účastníky. Pamatuji si několik hlášek "z takového závodu se vzpamatováváte 14 dní", "probíhá doktor protetik, mohu Vám ho doporučit, amputovaná noha nesmrdí, nebolí a nemusí se holit", "příprava na závod trvá tři dny - jeden den si koupíte kolo, druhý den plavky a brýle a třetí tričko a boty" .... Vyhlášení výsledků je také velkolepá slovní show pánů Bartůška a Svobody. Pavlína je jako pátá žena a první ve své kategorii vyhlášena mezi těmi nejlepšími borci. Trať zdolala v čase kolem 15ti hodin. Hanka do posledního okruhu vběhla už s čelovkou a reflexní vestou. Do cíle přibíhá kolem 23 hodiny , tedy v čase 16 hodin. Probíhá s úsměvem špalírem fandících diváků a hecujících moderátorů. Poslední účastník, přibíhá hodinu po Hance v čase 23:57, přičemž časový limit byla půlnoc. Hanka a tento poslední borec jsou vyhlášeni v cílové bráně za světel ohňostrojů a užívají si větších ovací než vítěz.
Na Moraviamanovi jsem měla tu čest jen tak si olíznout triatlonovou atmosféru a musím přiznat, že mě uchvátila nejen ona ale i triatlonisté jako takoví. Pro mne velký poznatek je, že silniční cyklistika není výlet , ale tvrdá dřina. V této disciplíně se myslím dá nejvíc získat ale i ztratit. Mám na mysli především síly fyzické i psychické, takže úkol č.1 je potrénovat hlavně to kolo .
A za rok na Moraviamanovi se už nebudu jen olizovat, ale chtěla bych si ho dosyta užít.
Karolína
