Yes!enický půlmaraton by Báječné želvy v běhu

Yes!enický půlmaratonAni nevím jak to začalo, jednoho dne jsem se ocitla na startovní listině Yes!enického půlmaratonu. Bohužel mě od července trápila kyčel a tak jsem toho moc nenatrénovala. Uvažovala jsem, že nepoběžím a startovné přenechám někomu zdatnému. Ale já se vzdávám velmi nerada a tak jsem se rozhodla, že prostě poběžím i kdyby jsem to celé měla odejít. A tak jsem se v pátek před závodem vydala do Šumperku, kde nám báječná Mirka zařídila nocleh v místní sokolovně. Večer jsem strávila ve skvělé společnosti Báječných žen a noc víceméně probděla nervozitou. Ráno jsme dojely na místo cíle na Skřítek a odtud nás autobus dovezl do prostoru startu na Červenohorské sedlo. A začalo jít do tuhého. Start se blížil, tři dva, jedna a běžíme....

První 3 km byly pro mě nejtěžší.V hlavě jsem si přemítala, kam jsem to vlezla, vždyť teď skoro neběhám, co tady dělám? Cesta byla stále do kopce a o běhu nemohlo být moc řeč. Naštěstí jsem se na trať nevydala sama, ale s Báječnou ženou Lenkou a ta mi byla snesena asi přímo z nebe. Jenže Lenka je lépe trénovaná a tak to vypadalo tak, že vždy byla pár kromů přede mnou.

Červená jsem byla jak rak, funěla jsem jako lokomotiva, Lenka na mě sice vždy věrně počkala, ale v momentě, kdy jsem se k ní přiblížila, opět se rozeběhla. To vedlo k tomu, že můj tep byl stále vysoko a Lenka vypadala, jako by šla na procházku růžovou zahradou 😀 Na rovinkách jsem se pokušela i o nějaký ten běh. I když jsem funěla, i když to bylo hodně těžké, ani jednou mě nenapadlo to vzdát. Když už jsem sotva popadala dech, stále jsem si opakovala, že nahoru už je to jen kousek a tam se snad i trochu vydýchám. A taky větu -Všechno je to v hlavě!

A před Pradědem jsem si to konečně začala pořádně užívat. Mé tělo se asi adaptovalo na extrémní zátěž a i když jsem funěla dál, věděla jsem, že to zvládnu. Lenka byla skvělá, báječná a prostě jsem ji vděčná, že byla celou dobu se mnou a dotáhla mě do cíle. Užívaly jsme si to a kochaly se přírodou a výhledem. Fotily jsme se na nejkrásnějších místech.

Kousek za Vysokou holí nás začali předbíhat maratonci. Fandily jsme jim a uhýbaly. Turisté, které jsme míjely, nás povzbuzovali, fandili, snažili se uvolnit nám cestu a prostě byli skvělí. Někde před Jelení studánkou mě začaly chytat křeče do lýtka a tak jsem poprvé vyzkoušela gel. No řeknu vám, nic moc. Chuť celkem šla, ale ta konzistence, no hnus Velebnosti, prostě teplý gel 😀 Naštěstí u studánky byly i tablety hořčíku a tak jsem si jednu dala.

Říkala jsem si, že teď už to bude jen dobré. Jenže poslední 3 km byl dosthustý seběh. Nejdřív Ztracené kameny. Tady jsme se zastavily a nechápavě koukaly dolů jako, že tudy? Ano tam dolů, říká pořadatel. Hmm tak to bude o bez nadsázky hubu. Nechápala jsem, jak tam někdo mohl běžet. Maratonec, který nás předbíhal běžel jak kamzík, jen jsem nevěřícně kroutila hlavou.

To jsme ovšem netušily, že z kopce to bude až do cíle. Není divu, že mě začala bolet kolena a  prsty na nohách. Bylo to nekonečné, už jsme se jen tak ploužily ale najednou se za jednou zatáčkou objevil hlouček fandících Bájenek s občerstvením. 😀 Stály tam s košíčky, v nich koláčky a bábovky, nabízely hroznový cukr, křičely a povzbuzovaly. Naši báječní Fans, vždycky na pravém místě a v pravý čas. Děkuji jim za vše! A to už nám zbýval ani ne kilometr, už jsmě věděly, že to prostě dámeeeeeee.

Ještě pět set metrů rovinka a vidíme bránu cíle. Bereme se s Lenkou za ruce a zvedáme je nad hlavu - cííííííl huráááááááááá .....!!!

Dala jsem to, dala, nechápu a dochází mi to snad až teď. Doběhly jsme v čase cca 3:45 h, takže v limitu. Závod to byl hodně těžký, ale nádherný. Mám strach, že mě městské běhy teď nebudou bavit. Chci trénovat a trénovat a příští rok běžet znovu a znovu si to skvěle užít.

Tímto děkuji Báječné ženě Lence za to, že mě v tom nenechala, podporovala a dotáhla do cíle. Jsi skvělá a báječná DĚKUJI 😉

Samozřejmě děkuji všem Báječným ženám, které jsem poznala a se kterýma mi bylo skvěle. Mirce za skvělou pohostinnost a starostlivost a vůbec vše!

Pohled spoluběžkyně:
Katka byla skvělá, jsem moc ráda, že jsem zůstala s ní a nenechala se odradit a vyhnat jejím „Běž, vždyť tě jen zdržuju, nech mě tady, neotravuj se se mnou!“. I díky ní jsem se zbytečně nikam nehnala a pojala jsem to jako „výlet“. A stalo se, že holka z Polabí, která nikdy kopečky neměla v lásce, se pravděpodobně zamilovala do hor.

A i já musím říct, že to byl nejhezčí běh, který jsem dosud absolvovala.

Díky Báječným ženám za to, že jsou, protože bez nich by se nic z toho nikdy nestalo.