JAK BĚH OTOČIL MŮJ ŽIVOT VZHŮRU NOHAMA

Píše se rok 2000, možná 2001. Mám práci, konečně svůj byt, přítele a pohodu. Jako správná hospodyňka vařím teplé večeře, večer nachystám něco dobrého k sezobnutí při TV. Bohužel jsem čím dál častěji sama doma a samotu zajídám. Krom volejbalových tréninků (i když na poměrně vysoké úrovni) vůbec žádný další pohyb. Nějak mě to netrápí. Jenže jednoho večera vyrážíme se sestrami na místní diskotéku. Bavíme se, když v tom se za mnou ozve hlas známého, asi o 8 let mladšího hošíka. „Týýýjoooo, to je neskutečná hrošice, prase jedno vyžraný, o tu bych ani koště neopřel….“. Sice vracím útok nějakou narážkou, ale tato poznámka mi mění život. Doma stoupám na váhu, v mdlobách koukám na cifru, hodící se do sloního oddělení v zoo a následuje jasné rozhodnutí. CHCI ZMĚNIT SVŮJ ŽIVOT!!!

Následuje složitý partnerský rozchod, ale hlavně, začínám se sebou něco dělat…. Mám to štěstí, že mám tatínka nadšeného sportovce a v dětství nás naučil základy snad všech možných i nemožných sportů. Měním stravu, do práce jezdím na kole a ZAČÍNÁM BĚHAT A PO BĚHU CVIČIT. Já, milovnice sportu, která v dětství jako jediný sport nesnášela delší běhy. Funím jako Wattův první parní stroj a během pár metrů přecházím do chůze. Jenže já jsem prostě Beran. A když se do něčeho dám, tak se toho jen tak nepustím. Během několika týdnů uběhnu celou určenou, cca 4 km dlouhou trasu. Změny na těle jsou vidět během chvíle. Tělo se tvaruje, osvaluje, váha ukazuje o víc jak 10kg méně a lidé mě začínají nepoznávat. Babičky ve strachu, že umřu hlady (já, která odjakživa jídlo miluje), přednášejí mi neskutečné množství jídla, rodiče mají pocit, že jsem určitě těžce nemocná. A já? JÁ SE CÍTÍM FANTASTICKY…

Uplyne rok,  přifrčí rychlá svatba a ještě rychlejší těhotenství (nebo vlastně opačně :D), ale svůj zajetý režim měnit nehodlám. Uspím mimi po obědě a na 20 minut honem vybíhám. Připadám si jako hvězda, že uběhnu 4km – v kuse, bez zastavení J.

Pak se mi do života připlete další výzva. Kamarád pořádá u nás ve vsi hobby triatlon. Týýýjooo, to bych si chtěla zkusit. Na půjčeném kole absolvuju svůj první závodní triatlon. Málem při něm umřu, ale okamžitě se do tohodle úžasného sportu zamiluju. Další rok jdu zas, zlepším trénink a je z toho 2. místo. Mám radost, ale touha po vítězství mi nedá spát a hlodá.

Bohužel následuje rok plný pracovních problémů a velmi časově náročné volejbalové trenérské práce i 40 hodin týdně ještě po práci. Psychicky se hroutím a jediné, co mě drží nad vodou je běh. Ta volnost, být jen sama se sebou, nic neřešit, o nikoho se nestarat. Mé maximum je něco kolem 6,5km.

Asi mám anděly strážné (vlastně určitě je mám), ale v období, kdy mi je nejhůř, narážím na facebooku na skupinu Báječné ženy v běhu. Stává se pro mě virtuální drogou na několik měsíců a jsem této skupině věrná dodnes. Po mém prvním příspěvku mi v komentářích dorazila taková vlna motivace, že během dvou dnů se pokusím o první desítku. Dám ji s přehledem a ještě pod hodinu. „Chápete, jo? Já uběhla 10 km!!! Vždyť ještě před pár dny to byla v mých očích vzdálenost rovná maratonu!!!“ A hned další den se přihlašuju na svůj první 10Km závod v H. Králové, který se běží za 3 týdny.

V den D se nesměle přidávám ke skupině optimismus vyzařujících žen v nádherných modrých tričkách, která mě přijme s otevřenou náručí. A už jsem jejich. Do teď jsou tito lidé mí nejmilejší běhající přátelé. Atmosféra závodu mě absolutně pohltí, do cíle běžím s časem kolem 53 minut neuvěřitelně šťastná a s novou závislostí. Ano, tohle chci dělat, to se mi líbí, všichni milí, usměvaví, endorfiny stříkají vzduchem kolem dokola. Hned ten den přihlašuji svůj první půlmaraton, který se běží za 3 měsíce. Pilně trénuju, ale mám pocit, že mé tělo mě úplně neposlouchá. Jenže touha půlku běžet přehluší všechny zdravotní problémy.

Další ze zlomových běžeckých dní je tady. Mám skvělou průvodkyni, abych se nebála. Bohužel uprostřed závodu ji jeden neukázněný závodník srazí a ona musí zpomalit a dobíhá se zlomeninou ruky do cíle někde za mnou. Já si užívám své úžasné pocity v cíli v magickém čase 1.59.59. Netrvá to však dlouho. Když vyprchá závodní adrenalin a cílové endorfiny, cítím, že mi není dobře.

Během pár dní následuje celkový kolaps organismu – plíce, krevní oběh, trombóza, špatný výsledek rozboru krve. Vyjde najevo, že se mi tak moc rozběhlo do té doby mé klidné astma (které už se mnou bohužel zůstává v těžké formě do teď), že závod už jsem běžela s plícemi fungujícími jen na 60 procent. Mí lékaři, kteří mě tenkrát dávali dohromady, tomu do dnešní doby nemohou uvěřit a prý jsem častým předmětem diskusí na lékařských konsíliích :D.

Vzdávám se na nějakou dobu běhu a měním ho pouze za procházky. Ale tak moc se mi po sportu stýská. Se svolením lékaře absolvuju vánoční volejbalový turnaj. Mé tělo mě ale znovu důrazně varuje, v posledním zápase si udělám výron kotníku a následuje další klid. Opět jen procházky, ale tělo je zjevně tak oslabené, že mi dá další ránu – atypický těžký zápal plic se spoustou komplikací.

V tu chvíli mám pocit, že už nikdy nebudu sportovat. Ale postupně se k běhu znovu vracím, znovu od začátku, ale s novými sny…… jednou si zaběhnout maraton, třeba jako dárek k mým 40. narozeninám.

Poznávám díky běhu spoustu nových přátel a i svoji nejlepší běžeckou parťačku Áju, zkušenou „paní běžkyni“. Ona mi dodá odvahy a maraton přihlašuji ještě rok před svými kulatinami. Dělá mi maratonskou spoluběžkyni a já běžím Pařížskou se slzami v očích. Uběhnout první maraton, pod 4 hodiny a ještě v takové atmosféře? FANTAZIE!!!!

Jenže osud si se mnou zahrává dál. Při tréninku na triatlon, který jsem mimochodem už dvakrát vyhrála, shodou hloupých náhod (prostě to tak mělo být), bohužel bourám na kole. Pár metrů od domu, kdy už jsem jen dojížděla, se střetávám v otáčce s malou cyklistkou. Pád se mi bude asi přehrávat před očima do konce života. Následuje šok, ale zjištění, že žiju a chci si utřít krvácející rány z obličeje. Jenže ….., můj prst není tam, kde by měl být. Jsem potlučená na všech částech těla, ale ruka to odnesla…. Tříštivá několikanásobná zlomenina kloubu, operace, šrouby. Ošetřuje mě ale pan doktor běžec. „Pane doktore, já mám v sobotu přihlášený závod, že ho můžu běžet?“ Ostatní personál si klepe na čelo, ale pan doktor mi vyrazí dech:“ No jasně, běháte po rukách či po nohách? Nohy máte docela v pohodě, když nebudete bláznit, nic vám v tom nebrání.“ Přála bych vám v tu chvíli vidět tváře personálu v ordinaci :D. A tak 5 dní po operaci, s obrovskou sádrou na ruce, šrámy na celém těle, odběhnu závod na 10km. Jako bonus pak vyhraju v tombole hlavní cenu. Se sádrou běžím i mou milovanou půlku v Olomouci. Protože kdo tam závod nezažil, nikdy nepochopí.  Nejúžasnější závod na světě, který dělají nejlepší fanoušci.

A už zase potřebujeme další metu, další sen, který si můžeme splnit. A tak se s Ájou rozhodneme pokusit se být v roce 2017 Runczech stars, tedy absolvovat všechny závody. Ač to bylo mnohdy náročné a my chvílemi běh i proklínaly, pocity, které jsme měly v cíli posledního závodu v Ústí nad Labem nelze popsat. Brečím štěstím už asi půl kilometru před cílem. Dobrovolníci mě chtějí zachraňovat, ale já je objímám, brečím a objímám a zas brečím. Cesta domů vlakem byla neuvěřitelná. A teď tu na mě mrká všech 7 medailí Runczechu ve vitrínce a já jsem na sebe hrdá.

A co mě čeká? Právě jsem absolvovala třetí operaci ruky a zas neběhám. Ale já věřím, že běh zůstane dál v mém srdci a já se zas rozběhnu. Protože nejen Runczech star 2018 na nás čeká J.

Na závěr přemýšlím, co mi běh vzal a dal…. Vzal mi trochu času na rodinu a válení se na gauči a pár přátel, co za to nestály. Ale dal? Svobodu, víru, hezčí tělo, přátele, sny, radost, pokoru, více duševního klidu, více úsměvu, obdiv všem, co něco dělají, respekt všem běžcům a spoustu dalších a dalších aspektů….

JÁ PROSTĚ BĚH MILUJU….

Takže běhejte s úsměvem, radostí, ať už máte handicap nebo ne a těším se, že se někde potkáme.

Maruška

autor: Marie Ropková