„Nikdy nepoběžím půlmaratón, takový šílenec nejsem, nevím, jak přemluvit svou hlavu, aby mi v tom nebránila, a ….“ a tak dále a tak dále. Tohle slýchalo jeho okolí. Jenže pak se cosi změnilo, milý skřítek asi tak trochu víc zmodral a v opojení tou krásnou barvou se rozhodl – jdu do toho.
Ale jak šly dny, on byl stále menší a menší a jeho strach větší a větší. Ale už se rozhodl, a tak si sbalil svůj raneček a chystal se na poslední noc před dnem D.
Crrrrrrrrrrrrrr, ozval se v sobotu večer už za tmy zvonek u branky. A vzápětí radostné „Tralalííí!“ A on skřítek! Z takové dálky dorazil skřítek kamarád! Přes půl země musel ujet!
Ale na povídání moc času nebylo, noc byla krátká, spánek nechtěli ošidit.
Pokud by platilo, že každý je nejen tak starý, ale i tak velký, jak se sám cítí, probudil se toho nedělního rána jeden úplně malinký a moc starý skřítek do deštivého dne. Měl před sebou něco, co si ještě před týdnem neuměl představit. Naštěstí jsou skřítci taky zvědaví, a tak leckde můžete vidět nejen jejich čepičky, ale i zvědavé nosy nad modrými tričky. S číslem na tričku se skřítek cítil o malinko větší, ale dlouho mu to nevydrželo. V davu na startu se krčil až docela vzadu, ale už se tolik nebál, měl vedle sebe totiž skřítka kamaráda. A kamarádů tam bylo víc! Přímo se to tam modralo!
A pak výstřel a všichni se rozběhli. Skřítek s kamarády taky vyběhl, pěkně opatrně, kam by taky spěchal. Jen vyběhli na silnici, opřel se do nich vítr severák a zkoušel se s nimi chvíli přetlačovat. Ale pak se všichni schovali do lesa a tam na ně nemohl. Skřítek se rozhlížel kolem sebe, občas prohodil větičku se skřítkem kamarádem a cesta docela pěkně ubíhala. Ale ouha, co to? Takové bláto, vždyť by se v něm i trpaslík mohl utopit! Ale skřítek není trpaslík, a tak se s blátivou cestou popad do křížku a vyhrál! Ale to za to vítězství zaplatil: když sundával bundu, protože ho souboj s blátem pěkně rozehřál, spolklo bláto náramek BŽB. Ale to skřítka nezastavilo, neohroženě se vydal vstříc dalším kilometrům. Míjel rybníky, skály, les, měkká pěšinka a silnice se střídaly pod jeho nohama. Střídaly se i tváře kolem něj.
Skřítkovi bylo dobře, dokonce se cestou mohl i napít a zobnout piškotky, ty on rád. Takovýhle komfort si při svých běžeckých toulkách v tom svém kraji údolí a kopců neužívá. Jak tak běžel, najednou si uvědomil, že vůbec nikoho nevidí. Nejprve se polekal, že se ztratil, ale značky se nedaly přehlédnout ani krátkozrakýma očima, tak si to začal užívat. Jako kdyby zase povyrostl, on to zvládne! A pak si to uvědomil – probudilo se! Buch, buch ozývalo se jeho závodnické srdíčko. Naštěstí, moc ho potřeboval, když se ocitl na kopečku nad Velkým Borkem. Vítr se do něj opřel a zkoušel ho zastavit. Nesmím běžet sám, uvědomil si skřítek a přidal, aby se schoval za jiné kamarády. Teď už se nedá, cíl je blízko, 20 na kbelíčku svítila oranžově už zdálky. Velký Borek, křižovatka, povzbuzování od jiných běžců, poslední zatáčka a byl v cíli.
Dobře věděl, že to zvládl nejen dík stovkám kilometrů proběhaných po okolí, ale i dík modrým kamarádům a hlavně skřítkům. Bez nich by se do ničeho podobného nikdy nepustil. Ale kdybyste ho náhodou někde potkali, poznáte ho, nosí od té doby hlavu pěkně vzhůru a vypadá, jako kdyby trochu povyrostl.
