Je pondělí, 7. dubna. 2014, čas kolem 11:33… Fyzicky ve škole na přednášce, myšlenkami úplně jinde, o pár kilometrů dál…
Přesně před 24hodinami právě probíhám tunelem na konci 29. kilometru, stoupám po malém kopečku vzhůru a cítím, že se to blíží. Po celou dobu všude kolem sebe vidím plakáty a cedulky „Allez maman!“, „Allez papa!“,… ještě chviličku a na mě bude také jedna čekat… „Allez Michaela!“… krásný velký barevný plakát s běžící Šmoulinkou, s českou a francouzskou vlajkou, s Eiffelovkou v pozadí… Moji přátelé na mě čekají, přišli mi fandit a podpořit mě… Připravení před „železnou dámou“, vyhlížejí mě s kelímkem cukru a rozinek, dětičky nadšeně tleskají… a já dostávám první obrovský záchvat hysterického pláče… Slzy se mi hrnou do očí, nemohu popadnout dech a mám co dělat udržet se na nohách… Obrovský pocit štěstí, který mě totálně pohlcuje… i teď, když píši tyto řádky mám „mokré oči“… JÁ BĚŽÍM! Jsem na trase svého prvního MARATONU!... a přede mnou ještě jeho poslední třetina. To musím dát! Úsměvy a podpora dětí mě, jak se říká, nakopne a jedu dál…
Vraťme se kousek zpět. Září 2012. Parta bláznivých holek, kamarádek, běžkyň, se domluvila a začal se realizovat smělý plán, březnový půlmaraton v Paříži. Mám za sebou asi tři nebo čtyři závody, maximálně na 10km, pár mě jich letos na podzim ještě čeká, ale jdu do toho také. Jsem přece tady - v Paříži - „doma“. Do běhání jsem se zamilovala, totálně jsem mu propadla, takže už teď se těším na každý „trénink“. Jenže týden před registrací na „půlku“ začalo přihlašování na „Marathon de Paris“. Když se mě kamarádka předminulý týden ptala „proč?“, v té chvíli - cca týden a půl do startu maratonu, jsem jí odpověděla toto: „V tuto chvíli, pravdivá odpověď? Vyšinutí mysli… člověk totiž nemá absolutně žádnou představu, co ho čeká a čím víc se to blíží, tím víc se bojí. Jak jsem objevila možnost registrace na pařížský maraton, neváhala jsem ani minutu a opisovala číslo platební karty. Výzva? Nadšení? Odhodlání? Bláhovost? Pokořit sebe sama, překonat další překážky, poznat nebo posunout své hranice… Dokázat si, že TO dokážu! Alea iacta est!“. Přihlášená. První krok splněn. Teď si jen uvědomit, co přijde. Za půl roku budu na startu magického závodu na 42,195km. Spolu s čtyřicetitisícovým davem dalších běžců, ze všech koutů světa.
Času zatím dost, žádné stresování se. Hlavně nepřestat běhat! A tak ubíhal den za dnem, týden za týdnem, podzim byl pryč. Vánoce, jarní prázdniny doma v Čechách, s „báječnýma holkama“ zpátky do Francie na půlmaraton (který byl pro mě také neskutečný a úžasným zážitkem),… a máme měsíc do první dubnové neděle. Od momentu „zářijového“ pobláznění mám naběháno stovky kilometrů (tempové, kopcové, intervalové, závodní,…), ale mám pocit, že čím víc jsem trénovaná a čím víc se to blíží, tím větší mám strach. Z jedné jednoduché věci, prostě nevím, co mě čeká… Ale stále mám v hlavě základní myšlenku: „ Paříž miluješ, máš ji prochozenou, tak si stále opakuj, že to prostě bude rychlejší „procházka“ po Paříži a ty si užiješ všechny její krásy!“. V duchu se stále utěšuji, „máš naběháno“. Ale nikdy jsem ještě přes 30km neběžela. Start na Champs-Elysées, pohled na Louvre a Invalidovnu, povzbuzení od „Železné dámy“ na 30. Kilometru, muzika po celé trase, to vše mě vyhecuje, nabudí.
Tréninkové plány jsou super věc, ale bohužel jsem zatím nenašla žádný, který by započítal veškerou mou aktivitu. Kromě dvoustovky naběhaných kilometrů měsíčně, se ještě musím „poprat“ se stejným objemem nachozených kilometrů a přibližně se čtyřmi desítkami protančených hodin (a to nepočítám spoustu dalších „akcí“). Všichni ale radí, vyzkoušejte si opravdovou vzdálenost maratonu, uběhněte si jí na zkoušku. Jenže na to já bohužel v kalendáři nemám čas. V plánu první dva půlmaratony, závod na 15km, návštěva kamarádky. Nastupuji teda s čistým štítem, s nejdelší uběhnutou vzdáleností něco kolem 25km.
Z pohledu rodiny jsem totální blázen, cvok, co se pomátl. Ťukají si na hlavu, proč jsem se rozhodla běhat „maratony“ (pro ně jsou všechny závody maraton), co mě to zase chytlo za posedlost. Ale těžko člověku, který „to“ nezná vysvětlovat, jaká je opravdová běžecká závislost. Kdo nepoznal, kdo neběhal, nepochopí. Ty pocity jsou nepopsatelné, nejdou vyjádřit ani slovem ani písmem. Ale stejně i když „nadávají“, hudrují a odrazují, pak před závodem přijde povzbuzující zpráva, po doběhu hned chtějí vědět „tak jak?“. A navíc, po včerejším výkonu mám pocit, že jsou na mě ještě o něco víc pyšní!
Poslední týden je velmi důležitý nejen z hlediska částečného odpočinku, ale také správné výživy. Já si na ten týden nakoupila rýži, těstoviny, mrkev, brokolici, vejce, sušené ovoce,… Nevím, zda už začaly pracovat nervy, ale od sobotního rána, týden před závodem, jsem nedobrovolně nastoupila čtyřdenní „hladovku“ - coca-cola, piškoty a banány. Můj žaludek odmítal cokoliv víc. Prostě to nešlo. V neděli jsem si zaběhla 15km, s jedním banánem, hrstí piškotů a 0,5l coly v žaludku za posledních 24 hodin. Mé tělo nemělo absolutně z čeho brát energii. Běželo se fajn, ale bylo znát, že je potřeba dobře se stravovat. Po závodě pak hurá na zumba školení a dalších 5 hodin tance. V pondělí jsem do jídelníčku už mohla zařadit bebe sušenky a slané krekry. K tomu začal opět kolotoč ve škole, zumba, poslední běžecké tréninky, postupně trochu těstovin, rýže… V úterý jsem se rozhodovala, zda se stočit už dříve domů a vrátit se, a nebo pokračovat ještě kousek kolem rybníka. Sluníčko pomalu zapadalo za obzor a já cítila: YES, I´M READY!!! Natěšená jsem zdolala ještě jeden kopec a nakonec jsem uběhla něco kolem 9km. Dle původního plánu předposlední trénink. Ve čtvrtek poslední plánovaný výběh s kamarádkou, kolem rybníka, potůčku, krásných 11km. Doufala jsem, že od teď už bude jen odpočinek, tedy od běhání. V pátek jsem ale musela na „běžecký veletrh“ pro startovní set. Dalších nachozených 6km a zběsilý běh na autobus, aby mi neujel.
Na výstavě bych vydržela hodně dlouho, ale nebyl čas. Desítky stánků s běžeckým oblečením, vybavením a najednou zjistíte, že existuje další stovka výrobců bot, hodinek, ponožek… o kterých jste neměli ani ponětí. No, peněženka by asi hodně zaplakala. Výběr byl obrovský, pěkně by se člověk vybavil na sezonu! Promačkala jsem se až k podiu, kde mi startovní číslo podepsal Kenenisa Bekele! V té chvíli jsem byla už neuvěřitelně natěšená! V neděli poběžíme spolu, jako jeden muž (nebo žena?)! Ještě přežít 4 hodiny zumby a dvě hodiny pohybových her s dětmi v pátek večer a v sobotu dopoledne a bude to tady!
Můj „životní kolotoč“ se otáčí neuvěřitelně rychle. Člověk ani nemá čas nad něčím přemýšlet nebo se dlouho rozmýšlet. Vše jede jak na běžícím pásu. A já si poslední dny připadala jako naprostý schizofrenik. Nálada se střídala lusknutím prstu. V jednu chvíli se mi chtělo brečet, pak se zase smát, řvát do celého světa, na cestě do školy jsem si zpívala a tancovala, jako blázen právě propuštěný z léčebny,… a to vše z jednoho jediného důvodu. Blíží se TO. Den „M“ je za rohem. Cítím, že to je něco velkého a strašně se těším. Brzo.
V sobotu neplánovaných další 10km, ale pohodových. Opravdu jen takové „proběhnutí se“. Mám pocit, že se na hrázi rybníka připojím ke kachnám, které právě vzlétly. Mám také silný pocit, že mohu létat. Přiběhla jsem domů, večer si udělala pořádné hody. Po týdnu, kdy jsem toho moc nesnědla, jsem si naložila talíř těstovin, posypala jahodami a rozinkami, zalila sojóvým mlékem a dala si do nosu. Pak jsem si připravila mističku na ráno - musli a vločky se sojovým mlékem a hurá odpočívat. Oblečení bylo nachystané, startovní číslo také, muziku jsem si namixovala celkem na 5 hodin. Různé žánry – vše, co mi v tu chvíli padly do noty. Už jen pokusit se brzo usnout. Hlavou se v tu chvíli honí miliony myšlenek, nervozita stoupá. Oba mobily (český i francouzský) nařízené na budíček na 6:00. Skoro půlnoc, už běží druhá pohádka na notebooku a já jsem stále vzhůru. Naštěstí usínám. Jeden nesmyslný sen za druhým a já koukám na hodiny, 4:00. Napít a vyčůrat. Za chvilu znovu na záchod, zobnu si pár rozinek, ale už nezaberu. No nic, nedá se nic dělat, 4 hodiny spánku budou muset stačit. Hurá na snídani. Celá se netrpělivostí chvěji. Oblékám dres „Báječné ženy v běhu“, natahuji kompresní podkolenky a na ně moje barevné, na hlavu šátek „Czech republic“ a do culíku zabodávám dvě české vlaječky. Jsem připravená, mohu vyrazit z domova. Kamarádka už stojí před vrátky: „Nachystaná, natěšená?“. Ano, ano! V autě cestou na nádraží máme diskotéku – písničky z Robina Hooda. Rozloučení, poslední slova na „courage“ a já už pak sama frčím vlakem podél Seiny. Poslouchám náhodně svůj hudební výběr a jsem pořádně napjatá… Stoupám k Champs-Elyséés. Našla jsem svůj koridor, rozcvičila se, ještě šla dvakrát na toaletu a pak už jen čerpala energie ze sluníčka. A za chvíli - hurá vpřed.
Sama, s připravenou muzikou v uších čekám na startovní výstřel… A najednou mi někdo klepá na rameno (určitě díky krásnému dresu BŽB a českým vlaječkám ve vlasech): „koukám, že už máte svojí muziku…“. S chlapíkem z Čech jsme prohodili pár slov, ale to byl jediný Čech (co pracuje ve Francii), kterého jsem v závodě poznala. A zmizel mi už po pár metrech po startu…
Nádhera běžet po obrovských širokých „boulevard“ – Champs Elyséés, Concorde, Louvre, pařížská radnice, židovská čtvrť, Bastila a najednou mám za sebou 10km a ani nevím jak. Stáčíme se u zámku Vincennes (start „půlky“) zpět do centra a běžíme po stejné trase půlmaratonu až k Notre Dame. Pak ale nepokračujeme po nábřeží, ale proplétáme se tunely. Bohužel. Tma, blikání diskotékových světel – nelíbí se mi to. Tma jako v pytli, člověka pořádně nevidí, kam došlápne. V hlavě mi rezonuje jako v turbíně – „duc, duc, duc“. Naštěstí vybíháme zpátky na světlo. Na mě už čekají moji „šmoulíci“, kteří nadšeně tleskají a povzbuzují, zobnu si cukru a rozinek a pokračuji dál. Už jen něco málo kolem 12km, za hodinku budu v cíli, doufejme.
Atmosféra na trati, což už jsem tušila před závodem, byla naprosto úžasná! Spoustu fanoušků, po celé dobu závodu bylo možné slyšet kapely, bubny, orchestry… rodiny, kamarádi, kolegové, ale i neznámí přihlížející, ti všichni tleskali, povzbuzovali, fandili… neskutečné!
Usmívám nad oficiální informační cedulí „ Voilá, po Vaší levé ruce Eiffelova věž.“ Kritický 30 km a občerstvovací stanice. Spoustu lidí zůstává stát, přechází do chůze, případně se nechává od dobrovolníků masírovat. U mě zatím dobrý. Beru jen vodu, pokračuji podél Seiny, chvílemi už řvu jako želva, slzy se mi hrnou z očí - to vše štěstím. Ano, začínám trochu cítit nohy, hlavně teda zadek, ale jedu dál. Přichází mírné odbočení doprava a já toužebně vyhlížím lesík, kurty Rolland Garros. Hlava se snaží seč může, ale pohled kolem sebe je demotivující. Na první pohled zkušení borci a melou z posledního, zastavují se, protahují se... a moje nohy nechtějí poslouchat. Hoří mi stehna. Musím zastavit a protáhnout se. Za chvíli bude občerstvovací stanice. Je rozhodnuto, celou jí projdu chůzí. Házím do sebe kostky cukru, zapíjím vodou a je mi hned lépe. Snažím se rozběhnout a ouha. Nejde to. Respektive jde, ale hodně ztuha a bolí to, opravdu bolí. Tři, čtyři kroky, deset a už je to lepší, tělo si zase zvyká na ten pohyb, který provádělo poslední tři hodiny. Probíhám 35. kilometr, krásný dostihový stadion a jsme uprostřed lesa. Bois de Boulogne. Už jen kousek. Začínám odpočítávat, kolik písniček mi chybí. Posledních pět kilometrů, odhaduji 8 písniček… Jarek Nohavica a Ostrava, Dej mat dámou, Kabáti a jejich Na sever. 40. kilometr, poslední občerstvovačka, ale já cítím, že to nepotřebuji.. blíží se to, blíží, mílovými kroky. Kličkuji mezi odbočivšími, nabírám poslední síly, ale najednou cítím, jako bych byla na startu, nohy běží samy, hlava je nabuzená, tělo poslouchá jak hodinky. A já zrychluji. Fandících podél bariér přibývá, jejich počet roste geometrickou řadou. Zahlédnu po několikáté ty stejné cedulky. A je to tady… zpívám – řvu na celé kolo, předbíhám ostatní jako by se nechumelilo, poslední otáčka kolem kruhového objezdu, za zábranami stovky, možná tisíce lidí a cedule „42km“. Do uší mi zní „Stand Up, Stand Up, for the CHAMPIONS…!" To není možné, to je neskutečné, takové načasování. Nasazuji na sprint. Nevnímám nic kolem sebe, běžím, jako o život. Nevím, kde se ve mně ta energie vzala.
Čas na hodinkách mi ukazuje 3:52:07, oficiální mi k tomu přidává 4 minuty navrch. Ale což, čas neřeším (i když jsem tajně doufala v ještě o něco lepší), mám v nohách svůj první maraton. Dokázala jsem to, uběhla, zvládla to… a finišuji s úsměvem od ucha k uchu. Příště to třeba bude zase o něco lepší, příležitostí pro zlepšení snad bude dost!
Když jsem kamarádce popisovala, jak si představuji své pocity po doběhu do cíle, moc jsem se nespletla: „Obrovský výbuch emocí, radosti, při proběhnutí cílové brány jsem chtěla vykřičet do celého světa, že jsem to dokázala… A tak jsem poslední metry řvala jako lev… Zvládla jsem to, vyhrála jsem sama nad sebou. Mám mít pocit, že mohu létat. Je to „něco velkého, magického, neskutečného, nepředstavitelného,…“, a stalo se to skutečným. Stále nemohu najít ta správná slova, písmenka v hlavě létají jak chtějí, na klávesnici ťukám rychlostí blesku, ale ne, nejde to popsat, to člověk musí zažít.
Propadám totální euforii, brečím, z očí se mi valí hromady slz. Hned volám domů mamce: „Jsem tady, jsem v cíli, doběhla jsem Pařížský maraton! Já jsem to dokázala, jsem živá a zdravá!“.
Pro tričko, pro medaili, pro banán, jablko a iontový nápoj a ven. A to už je totální konec. Další kapitola mého života je uzavřená.
V cíli už na mě čekali moji přátelé. Dětičky mi hned začnou vyprávět své zážitky, fotíme se a a po svačině vyrážíme společně domů.
Co více psát, v tuto chvíli sedím nad klávesnici a nic nevidím, oči mám opět zalité slzami. Takový zážitek nejde jen tak slovy popsat, takový zážitek musí člověk sám zažít.
Rozhodně ale stojím za tím, že nejde jít jen tak „zkusit si marathon“. Nevím, mám-li litovat, že jsem si maratonskou vzdálenost v tréninku nevyzkoušela. Vlastně jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Možná jsem tím mohla předejít bolestem nohou, možná jsem se mohla i lépe připravit. Ale na druhou stranu by mě to mohlo také demotivovat a já mohla jít do závodu myšlenkami, že to nezvládnu a stresovat se předem. Takhle jsem věděla, že asi určitě „něco“ přijde, ale musím se s tím poprat. Nejsem žádný věchýtek, jsem kus ženské, pořádná česká holka, takže jsem se tomu postavila čelem a síla myšlenky rozhodla.
Mám za sebou jeden z nejkrásnějších zážitků a momentů svého života. Překonala jsem další překážku, opět jsem posunula své hranice. Ale život jde dál, vzhůru a vstříc novým a novým výzvám.
Na závěr ještě citát od kamarádky: „Už nikdy nebudeš ta stejná MiŠule, co včera. Jsi maratonská běžkyně!“. A k tomu malé zamyšlení - kromě bolesti nehtů (ano, tato jediná část mého těla, spolu s odřeným podpažím) a „jemné“ bolesti stehen se cítím jako jiný člověk, znovuzrozený. Dnes chodím celý den v tričku „finisher“ a s medailí na krku. Francouzští spolužáci se na mě dívají divně, ale já to neřeším. Užívám si tohoto slastného pocitu plnými doušky a cítím se jako „královna“.
P.S.1: První "pomaratonský" výběh, v úterý ráno, byl úplně jiný. Něco se ve mně změnilo. Ráno se mi těžko vstávalo, jak nohy bolely, ale přišlo rozběhnutí, s ním první krok a šlo to úplně samo. Běžela jsem pohodově s kamarádkou, bylo z toho "bohužel" pouze něco málo přes 8km (nechtěla jsem jí moc potrápit), ale já měla pocit, že mě nohy samy nesou, dál a dál... Venku sluníčko svítí, jeho paprsky hřejí a šimrají do tváře a já pomalu nazouvám běžecké boty... a hurá ven!
P.S.2: K tomu jen dodávám první otázku maminky v telefonu, když jí volám těsně po proběhnutí cílovou čarou: „No já doufám, že je to tvůj poslední - jediný maraton!“ Maminko, slibuji, že na sebe budu vždy dávat pozor, ale tento zážitek stojí rozhodně za opakování. Za měsíc a půl vyrážím poznávat další kus Francie. Koupila jsem si s předstihem dárek k narozeninám a koncem května poběžím maraton na severu Francie v Normandii, u zámku Mont Saint Michel! Yeseníky a Baroko, těšte se!
MiŠule 🙂
