MasarykRun? Ne, to byl MASAKrRun! :-)

masaryk1Tak tohle rozhodně nepoběžím! Bylo moje okamžité rozhodnutí, když se na Facebooku objevila informace o závodu a zvedla se vlna nadšení a registrací na tento závod v našem spolku Báječných žen v běhu. Je to vždycky lavina, které jsem tentokrát odolala:-). Na jak dlouho?
O pár týdnů později vyhlásila Katka Kollnerová z Royal Bay soutěž o startovné na závod. Výzva? Běžecký červíček zavrtal a já se hlásím, co kdyby?:-). A ono ano, poběžím MasarykRun! Setkám se s holkama a bude sranda jako vždycky na závodech. Týden předtím běžím 1/2 maraton v Praze, tak to snad dám.

Neděle 13.4., budíček v 5,30.

Než se dostanu na registraci závodu vystřídám cestou z Prahy celkem 6 dopravních prostředků. Oproti sobotnímu výletu do Hradce Králové za holkama na Křížovou desítku zalitého sluncem je v den závodu nevlídno, prší a je mi zima. Ve 12 se otevírá registrace.
Zjišťuji, že na mé přidělené číslo je sice registrovaná Václavková, ale Václavková-Divišová Katarína:-). Ok. Vystojím si frontu na novou registraci a dostávám číslo 1388. Zní to jako letopočet, kdy upálili nejmíň 10 čarodějnic :-).
S bájenkou Mirkou jdeme do nedaleké restaurace k vyhřátému radiátoru, kde strávíme 3 hodiny do startu. Dáváme si brokolicovou polévku, misku suché rýže, což se posléze na trati ukáže jako naprosto nevhodná strava :-). Chce se nám spát a já mám na chvíli umakartové čelo. Přichází k nám další báječné ženy, fotíme se, povídáme a už pomalu míříme ke startu. Na poslední chvíli mi blesklo hlavou, že mi Katka psala, abych nezapomněla zajít do stánku pro tričko. Jaké tričko, říkám si? Jakmile mi obsluha stánku řekne, no hurá, jste poslední, tak je to jasné, že dnes neběžím za modré Báječné ženy v běhu, ale Royal Bay. Měním trička a už stojím na startu. Fakt poběžím? A je to tady!
3..2..1 Start. Už na prvním kilometru se had závodníků krásně natahuje a já se propadám na jeho konec. Klííd:-). První 4 km běžíme po rovině, z kopečka, mám to zadarmo, tak natáhnu krok a jde to zlehka, ovšem do té doby, než zvednu zrak a vidím před sebou stoupání, které neběžím, snažím se chvátat, nohy těžknou. Zhruba ve druhé třetině kopce slyším fu..fu.. fu..předbíhá mě vítěz závodu a já se v duchu usměji, no jo, je to jako vždycky, ostatní ve sprše či u banánu a mě čeká ještě jedno kolo.
Ale nejsem sama, přede mnou na dohled závodnice, za mnou kdesi v dáli taky. V druhém kole začíná pěkně foukat silný protivítr, který mě i z kopce brzdí. V závěrečném stoupání mě však přestává ovívat a opře se prudce sluníčko...uf, ten kopec už ani nechvátám, snažím se zvedat ztěžklé nohy tak, jako loutkoherec tahá loutky na provázku, ozývá se nevhodný oběd a držím svěrače, seč mohu...kopec se zdá neekoooneečnýýý a mám problém se znova rozeběhnout do závěrečné rovinky. Ale před cílem na mě čekají bájenky, Rosťa fotí a povzbuzuje a já ještě zrychlím a huráá...jsem v cíli!
masaryk2Fotíme se, sdělujeme dojmy z kopce a hurá pro věci, jídlo, ještě odevzdat tričko Royal Bay a rychle na autobus, který nás odveze zpět do Brna. Chvilku s Mirkou kufrujeme, pobíháme po parkovišti zmatené, jak Goro před Tokiem, nepamatujeme si, že jsme šly na okruh podchodem a jsme v časovém presu. Nakonec chytáme směr a klušeme k autobusu, když z dálky slyšíme, jak moderátor klidným hlasem sděluje, že všichni mohou v pohodě počkat a užít si atmosféry, autobusy budou vyjíždět až po vyhlášení vítězů! Cože? Hledíme s Mirkou na sebe nechápavě, v propozicích stojí 17:15 odjezd?! Máme přípoj na vlak! Řidič praví, že odjede, až se naplní autobus...můj slovní projev začíná poněkud hrubnout, je v něm více sprostých slov, než oznamovacích a nervozně čekáme do 17,30...v tu chvíli se zvedám, jsa zjistit situaci, případně navrhnout řidičům řešení.
Na můj dotaz, zda by si mohli cestující z druhého autobusu přestoupit, aby zaplnili náš autobus, čímž bychom naplnili kapacitu a mohli odjet, mi řidiči sdělili, že je nás stejně málo a musí počkat, až příjdou lidi. Výměna názorů byla čím dál ostřejší, až jsem jednoho z řidičů požádala o přespání, když nevyjedeme do 10 ti minut...ale, ale on má přítelkyni a já bydlím s matkou...:-)).
Řidičům zbývá jediná možnost, jak z toho ven - odjet:-). Prosím tedy o telefon pořadatele, abych mu vysvětlila situaci. Řidič mu volá, ale marně, nebere to, asi si užívá vyhlášení vítězů:-). Najednou se lidi z druhého autobusu hrnou do našeho, řidič mi říká, že to teda bere na sebe a že odjedeme. Hurááá! Mirka mi gratuluje,přidává se paní, která je na pokraji zhroucení, bus do Prahy ji jede za 45 minut Prcháme do Brna, jako by nás ukradl:-). Ihned máme spoj šalinó na hlavák a je legrační pozorovat grimasy účastníků závodu, s jakými stoupají ty 3 schůdky. Mirka pak vystupuje kachním krokem kolíbavým a řehtáme se tomu ještě u pokladny na hl.n. Uf, stíháme, kupuju si jízdenku, na WC provedeme kosmetické úpravy a za chvíli i přes to množství vlakuchtivých cestujících si kupodivu sedáme do pohodlných sedaček. Mirka mě opouští v České Třebové, já si dávám na její místo batoh, opřu hlavu a jsem v limbu na to tata. Probouzí mě nepříjemné šťouchání, ne nezdá se mi to, zvedám hlavu a nade mnou tlustý dědek s taškou na kolečkách se slovy...já bych si taky rád sednul, paninko!...pouštím místo a naštvaně se dívám směrem přes uličku, kde sedí mladík se sluchátky na uších, vedle sebe na sedačce batoh...už chci být doma!!
Domů přijíždím a plazím se do 4.patra ve 22,30. Byl to dlouhý den plný dojmů, zážitků, zkušeností, legrace i trápeníčka na trati, ale přátelé, kamarádi..stálo to za to:-)). MasarykRun či MasakrRun, byl dobyt:-).

Jolča 🙂