Skřítek a Goliáš, aneb „Jak dal skřítek svou první desítku…“ (Jana)

Sluneční paprsky zašimraly skřítka na nose a probudily do zcela jarního dne (kalendářně ne, ale za oknem bylo nefalšované jaro). Pelech byl sice krásně vyhřátý, ale skřítka to táhlo ven.
Kalendář ukazoval datum 8. 3. 2014 a za oknem vše nasvědčovalo tomu, že bude nádherně. Jen něco bylo jinak, toho dne zdál se být skřítek poněkud neklidný, hlavou se honí různé myšlenky a přešlapuje bloumaje sem a tam, cože je ten divný pocit a co je jeho příčinou.

Schroupe snídani a jde si chystat věci na dnešní závod… ZÁVOD!


Najednou se to v hlavě rozsvítilo jako přídavné reflektory terénních aut. Vše najednou do sebe zapadá a skřítkovi došlo, že ten divný pocit je tréma - opravdová a nefalšovaná tréma… Hlavou se jak lusknutím prstu začnou honit velice zmatené myšlenky: „Moje první desítka!“ „Uběhnu to?“ „Je to závod jako každý druhý, nemysli na to.“ „Budu úplně poslední!“ „No a co!“ „Co když je zklamu?“… a tak dále, páté přes deváté a stále dokola.
Naštěstí čas je neúprosný, a tak je třeba vyrazit. Rychle ještě kšiltovku, co kdyby svítilo sluníčko. Skřítek nasedá do auta a vyráží, cestou ještě vyzvedne skřítka Magdu, kamarády Katku, Verů a Petru. A už peláší po D11 vstříc měr Pečky, tam je cíl. No cíl… Vlastně START… a už je to tu zase! Naštěstí holky v autě štěbetají, a tak odvádí myšlenky pryč, nervíky však pracují.

Najednou míjíme ceduli Pečky. pecky01„Ještě můžeš couvnout…“ napadá skřítka cestou pro číslo. „Ne, já to dám, nejsem posera a běžím pro Mílu a Hanku.“ říká si skřítek, i když dušička je v tu chvíli, kdy drží v ruce tašku se startovním setem, hodně malinká. Jdeme se nachystat „do závodního“, cestou potkáváme další modravé kamarády a rázem se to v předstartovním mumraji začíná krásně modrat. Každý něco vypráví a všude kolem to bzučí jak ve včelím úlu. Někteří se jdou rozklusat, jiní jen tak vyčkávají. A najednou stojí skřítek s ostatními kamarády v řadě a projde jedna mexická vlna, druhá, třetí… už ani neví kolik, fotka sem, fotka tam, rozhovor pro reportéra a najednou všichni stojí v hloučku na startu. Verů vedle skřítka, bude jeho dnešním průvodcem a vodičem na trati. „Chudák, neví, do čeho jde“ blýskne skřítkovi hlavou. Ale smějí se společně dál, až vzbudí zájem vedle stojící paní. Je překvapená jak pořád spolu něco švitoří a když se jí dostane odpovědi, že skřítek s Verů běží na 90 minut, nevěří a distancuje se od těch dvou smíšků. Asi si myslí, že jen tak plácají a jsou jedni z diváků (pravda stály spíše jako diváci než závodníci).
„NE! My opravdu závodíme! Jen ty chrty pouštíme před sebe, aby nám při našich výkonech nepřekáželi.“ V duchu se povzbuzuje skřítek.

A už jsou na trati. Skřítkovi to až přijde divné, ale běží se nějak lehce. Kolem 2. kilometru i předbíhají 2 závodníky, jejich věk radno nevědět, pecky02bo by to nebylo fér a na egu by to nepřidalo. 🙂 Všude číhají fotografové, úsměv sem, zamávat, úsměv tam, palec nahoru a hle je tu 3. kilometr. Co je však nepříjemné, že sanitka jedoucí před nimi, jim smrdí přímo pod nos. Paní za zády velice nadává (zdá se, že má hodně sil, když jimi takto může plýtvat). Blíží se 4. kilometr. Najednou je v protisměru míjejí ti, co už jsou na cestě k cíli. A hle, skřítek vidí skřítka Karolínu, Tra-la-lííí Tra-la-lááá, plácnou si společně na pozdrav. Skřítek upíná svou pozornost na proti běžící postavy a vyhlíží ostatní skřítky a modravé kamarády. Hlava je najednou čistá a skřítek ani neví, že běží. Jen začíná cítit sucho v ústech. Upíná se myšlenkami na obrátku a představuje si občerstvovačku. I Verů jej k tomu motivuje, a tak si oba vytváří privátní fata morgánu.

Zrada! Obrátka je již na dohled, ale voda nikde… Skřítek zpomaluje, tělo rázem jako by ho někdo vytáhl ze zásuvky, nemá šťávu. Rychle vysmrkat a už slyší: „Běž dál, jinak ti ztuhnou nohy a bude zle!“ Před nimi je rázem táhlý kopec… No spíš trochu víc nakloněná rovina, ale skřítkovi se to zdá nekonečné. Zatíná zuby a běží dál. A hle, najednou mu to došlo: „Já uběhl pětku v kuse?!“ V tu ránu pocítil skřítek obrovský návrat energie. Běží dál. Verů stále skřítka úžasně motivuje a „žene“ jej kupředu. Hlídá, aby správně dýchal a hlavně nepřestal běžet, do chůze už nenechá skřítka přejít za žádnou cenu… doslovně. A znovu cvakání spouští fotoaparátů, úsměv sem, zamávat tam a tak dále. Ještě že tu jsou, nohy začínají těžknout a už se neběží tak lehce jako předtím. I hlava začíná občas stávkovat, ale skřítek se sune dál. Na 8. kilometru se poprvé hlásí krize a skřítek má sto chutí to vzdát. Zpomaluje na nejpomalejší tempo, od kterého k chůzi je už jen kousek. Verů to však velmi rychle zaregistruje, hbitě chytá skřítka za „křídlo“ a nepouští, dokud se nerozběhne. „Děkuji, Ti dobrá vílo!“ pomyslí si skřítek a už zase běží dál.

Funí sice jako býk, kterému před očima zamávali rudou muletou, ale běží. pecky03V dálce je vidět cedule s nápisem 9 km. „Sakra dejte už pryč ty cedule!“ Skřítkovi začíná velice vadit odečet kilometrů. Ví, že už je to sice jen kousek, ale tenhle poslední kilometr bude hodně bolet. „Přece to nevzdám, když už jsem doběhnul až sem!“ pomyslí si skřítek. Vysílá signály nohám, ať ještě chvilku vydrží a pokračují. Levá, pravá, levá, pravá… Nádech, výdech, nádech, výdech… 500m do cíle a co to skřítek nevidí! Modráskové jdou nám naproti… Tra-la-lííí Tra-la-lááá… Už to musí být blízko. Přidávají se ke skřítkovi a Verů a běží společně k cíli… 300 m do cíle, obrovská krize, hlava i nohy vypovídají poslušnost. Skřítek opět zpomaluje na co nejpomalejší tempo. To však neunikne Lence a Verů a rázem chytají skřítka opět za „křídlo“ a snaží se jej rozběhat. „Makej!“ zazní odněkud. Skřítek tedy znovu rozpohybuje nohy do tempa. V hlavě však osnuje tichou a důkladnou vraždu….

100m do konce… „Zaber je to už jenom kousek!“ zní od modravých kamarádů. A skřítek, byť povahy obyčejně velmi přátelské, má chuť je zabít, jednoho po druhým jako králíky… Přesto běží dál. Posbírá poslední střípky sil a za zatáčkou v dáli vidí v tu chvíli nejhezčí nápis – CÍL. „Je to tááám!“ Skřítek zastavuje a chce se zhluboka nadechnout. Najednou jej někdo čapne a táhne někam ani neví kam. Z boty mu odstřihávají čip, někdo mu vrazí do ruky kelímek s vodou a už jej zase někam vlečou. „Jdeme se fotit, pojď!“ „Fotit? Kam? Proč? Teď?“ V hlavě má skřítek totální zmatek, ale už mu to dochází, resp. už mu to došlo – „JÁ UBĚHL DESÍTKU, svoji první desítku. A V KUSE!“ Najednou se do skřítkova těla vyplavily endorfiny a je mu nádherně, najednou všechny miluje a je mu strašně stydno, že ještě před chvíli modrásky v duchu vraždil… Ale oni to jistě chápou a ví, že v jádru je to dobrá duše…

Tímto příběhem, by chtěl skřítek z klanu Tra-la-lííí poděkovat hlavně Verů, že se ho ujala na trati a nenechala na pospas smečce chrtů, dále všem ostatním skřítkům a modravým kamarádům za jejich obrovskou podporu, které si nesmírně váží…

pecky04