Skřítek žil spokojeně, běhal si tam kdesi v kraji plném kopců a hlubokých údolí, pořád miloval modrou barvu a oblékal si ji na setkání s jinými skřítky i s kamarády modrásky. Vůbec neměl pocit, že mu něco chybí.
Když měl narozeniny, chtěli mu skřítci dát dárek. Ale co? Ty nejdůležitější věci už měl – moře lásky svých blízkých, pěkné jezírko zdraví i kalužinku štěstí. „Dáme mu nějaký úžasný zážitek,“ rozhodli skřítci. „Pořád je tam v těch svých kopcích, jen občas vystrčí čepičku jinam, pozveme ho do Beskyd. Bude se mu tam líbit, jsou tam taky údolí i zelené kopce, potůčky tam skáčou po kamenech a ptáčci k tomu prozpěvují. A kamarádů tam potká spoustu, bude se moci možná setkat i se samotným Radegastem. A to je panečku pěkný obr!“
Vybrali měsíc květen, kdy je příroda laskavá a přináší všem radost. Skřítka takový dárek překvapil, moc se mu nikam nechtělo, ale když to z lesů a luk zavonělo, nachystal si raneček a vydal se na cestu. Nebyl sám, do Beskyd ve stejnou dobu zamířilo mnoho lidí. Přilákala je tam „Radegastova výzva“. Chtěli si podmanit horu Radhošť a poměřit své síly s jejím vládcem. Občas to tak lidi mají, jakési furiantství je asi vede tam, kam je nikdo nezve a kde nejsou vítáni.
Však jim to Radegast dal jasně najevo. Déšť bičoval svahy Beskyd hnán větrem, kterému nikdo nebránil, aby se proháněl po vršcích i v dolinách, a horu skryl její pán do mlhy. V takový čas se mezi lidmi pod horami se ocitl i skřítek a jeho dva skřítčí kamarádi.
„Vyhraje ten, kdo na horu Radhošť vystoupá nejvícekrát,“ slyšeli všichni, kdo marně pátrali zrakem v houstnoucí mlze po cíli své cesty. A pak jim kdosi ukázal, kudy se mají vydat, a za chvilku se v té mlze ztratili. Skřítek s kamarádem čekali, až jim nejodvážnější z jejich trojlístku přinese zprávu, jak to nahoře vypadá. Znal to tam dobře, byl to beskydský skřítek, proto jim i dobře radil.
Kamaráda ani skřítek zradit nemůže, a tak došlo i na našeho známého skřítka. Šel poprvé i podruhé, ale když vyrážel na cestu potřetí, zdálo se mu, že se celý nějak zmenšil, že má nožičky čím dál kratší a kameny na cestě čím dál větší. Všude byla tma, jen občas se někde mihla světýlka těch, co mnohem rychleji stoupali k samotnému vrcholku hory, aby se hned odvážně tmou spustili zase dolů.
Skřítkovi bylo těžko, tak moc těžko, až se bál, že už na vršek hory nedojde. Bylo mu to divné, vždyť to předtím šlo. A pak se polekal, to Radegast se rozhodl, že ho už z hory nepustí! Proto mu do cesty stavěl ty největší kameny, proto mu pevně připoutával nožky k zemi bahnem, proto se cesty změnily ve chvilce v dravé potoky. On se nedá, jenže jak si poradit s obrem? Silou to nepůjde, zkusí to po dobrém. Věděl, jaké to je nemít kamarády, také byl dlouho sám a Radegast je na tom možná stejně. Nebude se ho bát a osloví ho. Snadno se to řekne, ale přece byl jen malý skřítek a trošku se bál. Hlásek se mu chvěl, když Radegasta zavolal. A chvěl se i skřítek sám, když se Radegast ozval. Lidi pod horami si asi museli myslet, že se k dešti přidává i bouřka, takový to byl hlas. Skřítek si narovnal čepičku, aby ho obr dobře viděl, a spustil. Vyprávěl mu o sobě, o skřítcích i o modráscích a Radegast viděl, jak mu skřítek před očima roste. Už před ním nebyl jen on, ale všichni, kteří si navzájem dávali radost a sílu a Radegast pochopil, že tím slabším není skřítek, ale on. I malý a velký spolu mohou kamarádit. A ti dva se opravdu domluvili. A protože skřítek vysvětlil Radegastovi, že lidé přivezli do Beskyd peníze na pomoc nemocným kamarádům, obr se přestal zlobit, jen si tak pod fousy ještě trošku brumlal.
Kdo se divil, jak rychle se rozednilo a jak se mraky nad horami začaly trhat, neví o tom nic. Možná si jen řekl, že se konečně počasí umoudřilo. Skřítek se vydal za Radegastem naposledy, to aby se s ním rozloučil. Slíbil mu, že na něj nezapomene a že se za ním přijede zase někdy podívat. Kdo chcete vidět Beskydy zalité sluncem, počkejte si, až tam bude mít skřítek cestu, kamarád Radegast na něj bude čekat.
Eliška
