Jak jsem začala se sportem já! Ve svých 55 letech jsem měla čtyři dospělé děti, tři vnoučata, částečný invalidní důchod, křečové, několikrát operované žíly a váha se pomalu, ale jistě přibližovala ke 100kg. Nevím, jak jsem to mohla tenkrát nechat dojít tak daleko, ale bylo to tady. Nějak jsem si stále říkala, že s tím musím něco udělat a nějak stále nic. Impulzy přicházely různé, třeba když mi pan doktor říkal: no jo paní…………………..bodejť by vás nebolely nohy s takovou nadváhou. Když jsme na naší malou zahrádku koupili bazén pro vnoučata a já se těšila, že se také budu mít konečně v letních parnech kde osvěžit, tak můj syn povídá ,,Ty tam mami radši nelez.“ ,,Proč?“ ,,No mohli by přijít greenpeace a odtáhnout tě do moře“.
Tak jsem si konečně řekla dost, takhle to přece dál nejde. Dcera mi přinesla nějaký jídelníček z časopisu Puls, prohlásila že týden bude u nás, byla na mateřské a že to bude držet ten týden se mnou. ,,No a pak už musíš mami sama“. Nebudu to prodlužovat, dcera připravovala ten týden každé tři hodiny jídlo a já měla hlad jak hrom, klidně bych to všechno snědla dopoledne, ale snažila jsem se. Po týdnu jsem tedy už pokračovala sama a začínala si zvykat. Jenže to nebude stačit, to jsem věděla, musím začít s nějakým pohybem. Jenže co? Na malém městečku žádná posilovna, bazén nebo něco podobného nebylo, jen pár nadšenkyň cvičilo v tělocvičně dvakrát týdně. Tam se mi moc nechtělo, styděla jsem se. Napadlo mě tedy kolo, to jsem měla, sem-tam jsem na něm zajela na nákup 1km.
Tak začnu tím kolem, rozhodla jsem se. Moje první jízda vedla do 6km vzdálené vesnice za kamarádkou. Když mě uviděla, nechtěla věřit, že jsem přijela na kole, do té doby jsem tam vždy byla AUTEM. Šla se podívat ven a nevěřila svým vlastním očím. Dnes se tomu směju, ale tenkrát 12 km na kole (tam a zpět), bylo pro mě téměř nadlidský výkon. Vypila jsem kávu a vydala se na cestu zpět. Už jsem to měla domů jen asi 1km, když jsem sjížděla z takového docela prudkého kopečku, tak najednou něco v kole prasklo, zadní kolo se zablokovalo a já málem spadla. Co to je? Nevěděla jsem si rady, kolo se netočilo, tak nešlo ani tlačit. Sedla jsem si na příkop a přemýšlela, co mám dělat. Zavolám synovi, napadlo mě. Syn přijel, naložil mě i kolo a odvezl mě domů s doporučením, ať příště neblbnu. Druhý den jsem vzala kolo a táhla ho k jednomu pánovi, o kterém jsem věděla, že jezdí hodně na kole a že i spravuje kola známým. Byl to asi 70tiletý pán, ale velmi aktivní. ,,No nic dramatického, praskl vám drát na zadním kole a v té rychlosti jak jste jela z kopce se zašprajcoval mezi ostatní dráty, vyměníme ho a bude to dobrý“, řekl mi. Pak se na mě podíval a pokračoval ,,jenže s takovou vám budou ty dráty praskat pořád, měla byste zhubnout, jste na to kolo těžká“ (sám byl jak sušinka). ,,Já už jsem začala“. ,,A to jako chcete zhubnout jízdou na kole?“ ,,No jo.“ ,,To byste ale musela jezdit tak aspoň 50km denně“. ,, Cože? Vy jste se zbláznil, 50km já nikdy neujedu, včera jsem jela 12km a vidíte, jak to dopadlo.“
A co bylo dál? Párkrát mi ty dráty ještě opravdu praskly, po čase jsem si koupila nové kolo a za rok a půl zhubla 30kg.
Od mého prvního cyklistického výkonu uplynulo asi 9 let, ujet 50 km na kole pro mě už není problém, váhu si držím kolem 70kg a dokonce jsem začala pokoušet běhání.
Od té doby co jsem se dostala do skupiny báječných žen a mužů však vím, že když člověk chce, dokáže i to co se zdá nemožné. Kdo to nezkusil, neví jaký je to pocit ráno vyběhnout, ať je v létě sluníčko na obzoru nebo v zimě mráz a pak příjemně unavená vlézt do sprchy a těšit se na celý den.
Děkuji Marcele, která mě do této skupiny pozvala a všem, kteří tu den co den dodávají elán a sílu do dalších km. I když pořád běhám s kamarádem indiánem a závodník ze mě opravdu nikdy nebude, jsem šťastná, že TO JDE!
Vaše Dáša
