ŠTAFETA
Před mnoha lety jsem byla členkou ženského družstva, které se účastnilo krajského atletického přeboru. O výkony opravdu nešlo, úspěchem bylo už to, že jsme se my, maminky, vůbec dokázaly na závody sejít. Příjemným zpestřením bylo konání společné soutěže pro ženská i mužská družstva, to se užilo mnohem víc legrace. Zvláště jednou. V soutěži družstev se počítá každý bod, a tak by bylo škoda nepokusit se získat body i ve sprinterské štafetě 4x100 metrů. Vůbec nevadilo, že opravdových běžkyň se jaksi nedostávalo. Anička měla běžet třetí úsek, to znamená, že měla vybíhat z místa od startu nejvíc vzdáleného. Rozhodčí byl nějak nepozorný a nevšiml si při kontrole svého úseku, že mu tam jedna závodnice chybí, a tak štafeta vyběhla v okamžiku, kdy Anička cosi řešila v cíli se svým manželem.
Teprve startérův výstřel ji vrátil do reality a ona vyběhla. Ovšem ne po dráze, ale napříč fotbalovým hřištěm. Běžela úplně jiný závod – stihne být na předávce dříve než kolegyně na druhém úseku? Představte si půvabnou boubelku asi 155 cm vysokou s vlající blonďatou hřívou, jak se řítí s děsem v očích z jednoho rohu stadiónu po úhlopříčce do druhého rohu. Stihla to! Popadla štafetový kolík a ... Bohužel naše koulařka opravdu nebyla zvyklá běhat a tohle byl její životní výkon. Všechny štafety už byly v cíli, když se Anička dostala bez dechu na poslední předávku. Brečela jsem smíchy, protože už jsme byly centrem pozornosti celého stadiónu a všichni se dobře bavili. Ale musím přiznat, že takový aplaus, který mne provázel na posledních 100 metrech naší úžasné štafety, jsem za celou svou sportovní kariéru nezažila.
