Měla jsem je vyhlídnuté už přes dva roky. Od té doby, co jsem v nich viděla běhat svůj idol … Tonyho Krupicku. Od té doby jsem také věděla, že budu běžecký minimalista, protože Tony taky je!
Pak jsem objevila Caballa Blanca, ale tarahumarské sandály jsem zavrhla 
Tony je Tony a New Balance je New Balance.
Čekala jsem na ně dlouho, nedokázala jsem si v hlavě urovnat, jestli se přikloním k těm, kteří říkají, že s vysokou váhou se minimalisticky běhat nedá nebo k těm, kteří tvrdí, že když běháš správně, můžeš běhat i bosky a že tyhle boty „tě naučí“ běhat správně, protože to prostě jinak nejde.
Mezi tím jsem se pronemocnila k opravdu vysoké váze, prošla přes Nike a Mizuno. Téměř vzápětí se ale objevil problém – pravá achilovka. Tyhle „opancéřované“ boty mají tak bytelné patní části, že mi při pohybu narážely do achilovek a zatímco levá to snášela dobře, pravá protestovala.
Po nemoci jsem se vrátila k pohybu a bolest achilovky se vrátila ke mě. Takže znovu začalo moje minimalistické dilema.
A zde začíná náš příběh.
Do Prahy na nákup jsem se rozhodla jet 20. března, ale ten nákup začal už o dva dny dříve. Začala jsem tvořit „scénáře“. Abyste chápali – vím, že jsem tlustá, že rozhodně nejsem prototyp sportovce, natož běžce a taky vím, jak na se na mě lidé dívají. Mezi gazelami a pantery v běžeckých prodejnách působím asi tak jako slůňátko.
Takže ty scénáře. Představuji si situace, představuji si co řeknu, co řekne prodavač, jak na to zareaguji. Nastudovala jsem si plusy, mínusy – VĚDĚLA jsem, že mi bude mé rozhodnutí rozmlouváno a chtěla jsem být řádně připravena. Hluboce jsem podcenila situaci.
Vcházím do obchodu, plna odhodlání, elánu a s úsměvem na rtech. A v tom mi dochází – je první jarní den, je krásně, to bude … a bylo. Obchod je plný gazel a panterů, kteří si vybírají obutí pro své vytrénované tlapky. Poklusávají po obchodě, podupávají, poskakují a všichni vypadají tak … sportovně … Mé pracně nacvičené scénáře berou za své – počítaly s prázdným obchodem.
Spouštím svou naučenou řeč, říkám o achilovce, o tom, že jsem studovala různé boty a Minimusky prostě mají tu patní část přesně takovou, jakou chci a … prodavač mou duchaplnou řeč utíná očekávanými slovy:
„Ale víte, že tahle minimalistická obuv je to nejhorší pro vazy, achilovky ….?“
Jasně že jsem o tom četla sakra! Mlčím usmívám se a rychle vybírám ze scénářů to, co jsem plánovala jako odpověď ale pod pohledy gazel a panterů se myšlenky vytrácejí. Na mou odpověď, že běhám přeci málo a když by byl problém mohu je střídat jen pobaveně zvedá obočí a tak vytahuji to nejzásadnější, co mě napadá ….
„Ale já … já je chci už dva roky ….“ (Tonyho vynechávám, naštěstí 
)
Prodavač kouká na mě, já na něj. Asi jsem tak trochu zbabělec a on dobrý obchodník. Zkouším je a s krabicí zbaběle prchám z obchodu (ale ten úprk má lehkou příchuť vítězství, protože JÁ JE KONEČNĚ MÁM MÁM MÁM!).
Proboha, to byl ale zase trapas!!!
