Zvláštní otázka v našem věku, řeknete si, a tak si poslechněte, co se stane, když si dospělá žena neumí zavázat správně tkaničky u sportovních bot.
V dubnu loňského roku jsem si řekla, že začnu znovu běhat. Nejdřív jsem pobíhala po silnicích, ve městě a parcích. Po nějaké době jsem ale začala pokukovat po lesních pěšinkách, kopečcích, potůčku a tam už boty silniční moc platné nebyly.
Terén je prostě terén a ten chce svoje. Hledala jsem a pátrala po vhodných sportovních botách a dostala jsem rady, že nejlepší budou boty crossové. Vyzbrojena informacemi od báječných žen, jsem si milé botky zakoupila a už jsem se v nich viděla běžet. 🙂
Následující den jsem nemohla ani dospat, jak jsem se těšila na test nových botiček. A kam že to dnes poběžíme, samozřejmě do terénu, kam jinam.
V lese bylo docela dost běžců, neboť u nás máme krásné běžecké trasy a tak jsem i já po krátkém rozcvičení vyběhla. Moje prvotní pocity byly úžasné, nohy jak v bačkůrkách, říkám si v duchu a míjím prvního běžce, na dalšího se už z dálky usmívám a chci ho pozdravit, ano čtete správně, chci , to ale už nestihnu…. Nohy se mi prapodivně zapletou dohromady a než si uvědomím co se děje, ležím na zemi!!! To je trapas, říkám si znovu v duchu a hodlám okamžitě vstát, ouha, nejde to, moje tkaničky se do sebe zamilovaly, pěkně se propletly a nemůžu se z toho dostat. Běžec, kterého jsem měla v úmyslu pěkně pozdravit, už je u mne a snaží se pomoci. Mezitím se mi dostává poučení, jak že mám tyto sportovní boty správně utáhnout a kam zasunout ty dlouhé, vlající konce. 🙂
Ano, dnes se už směji a jsem moc ráda, že se tohle stalo JEN v lese a ne třeba na závodech. A poučení? Snad jen, že pokud si kupuji boty, které neznám, zeptám se raději, jak boty uvázat správně. 🙂
