Mi Šule

JÁ A MÉ POPRVÉ  ... S ČELOVKOU 🙂
Úterý je hrozné... škola začíná ráno v 8:30, jedeme non-stop tři hodiny jednu přednášku, velmi neuspořádaným systémem ... pak hodina pauzička na bagetu a znovu maraton 4 hodin ... sice dva odlišné předměty, ale jeden sympatický dědula, který je sice fajn, ale bohužel se vyžívá ve vyprávění ... a ať se člověk snaží jakkoliv, zachytit z dnešního dne něco srozumitelného, z čeho se pak bude dát učit na zkoušku je někdy úkol naprosto nadlidský... 🙂 i pro samotné "domácí" studenty. Takže evidentně po tomto mučení člověk potřebuje vyvětrat hlavu a vyrazit ven. Nikoliv za holkama, ani na pivo, ale k rybníku. Mám tu úžasné prostředí, několik pospojovaných rybníků, nepřeberné množství tras, jen si vybrat. Proto nejraději pokaždé objevuji trošku něco jiného, zase nějaký jiný úsek a nebo minimálně to vzít v opačném směru. To se pak i ta stejná cestička zdá člověku hned jinačí.
Po celodenním soustředění vyrážím kolem půl šesté ze dveří a raději se do pokoje pro čelovku ještě vracím, co kdyby náhodou. Úterky mám většinou intervalové kolem menšího "městského" rybníčku, ale po třech dnech půstu už se mi po té mé velké louži stýská a minimálně tu hodinku bych chtěla, tak možná dám dva okruhy, uvidíme.
Rozcvička, protažení a vybíhám ... začíná poprchávat ... po pár metrech mě málem sejmou černoši, co dělají bordel na autobusové zastávce.. no, to nám to ale hezky začíná... v uších nové písničky na zumbu na které chci vymyslet nové choreografie a už vbíhám do lesíčku.. a mlask, mlask ... blátíčko ... nemáme tu sníh, ale stále je sychravo a leje, leje a leje ... i když děda Komárek by to nazval jinak 😀 Takže jsem se rozloučila s umýváním bot - přiběhnu, oklepu, ráno oschlé znovu a večer vybíhám znovu ... to by bylo horší jak perpetuum mobile ... nekonečná práce ... a kór, když jsem se teď do těch blátivých cestiček zamilovala a tak krásně se po nich běží.. 😀
Po cca třech kilometrech klasika, chce se mi "na malou".. ale až dám ten kopec! Pak rychle do křovíčka, šup, šup a frčíme dál. Beru to opět po lesní, místo asfaltu, abych mohla zkontrolovat ty moje dvě malinká prasátka, co mi minule překřížila cestu. Dneska nic, asi už šla chrupkat. Minule jsem se po prvním rozplývání vzápětí velmi rychle rozběhla, když jsem si uvědomila, že asi maminka nebude daleko a v těch mega kalužích, co jsou okolo se bude asi špatně upalovat v dál ...
Po dalších asi dvou kilometrech zapínám čelovku. Tma sice ještě není, ale abych věděla kam šlapu, protože bahno všude kam se podíváš (i když moc daleko už stejně není vidět). Nade mnou svítící vrtulník, jo, tak když tak mě snad najdou... Vbíhám do "hustšího" lesíka a začíná to být zajímavé... Lesknoucí se kaluže naštěstí jdou vidět, ale kam šlápnu, tam se propadnu a chvílema mám pocit, že bota mi tam nezůstane... trochu začínám cítit mokro.. no, někdy ani goretexová membrána nestačí... ale jedu dál, běží se hezky... Jsem v polovině trasy, otáčím se a vydávám na cestu k domovu... sama, kolem nikde nikdo... vbíhám na pevnější poklad, po hrázi rybníka... kolem se mi to moc nelíbí... a začínám pokukovat po pařezech... no, ten se mi moc nelíbí, ten se mi nezdá.. a co to je tamhle... zrychluji a fakt mám pocit, že běžím hodně rychlým tempem... Ty tři rybníky přeběhnu ani nevím jak... naštěstí půda pod nohama jakžtakž pevná, ale... jak už začala být fakt tma, tak sice mi čelovka jakžtakž svítí na cestu, ale jak funím a vdechuji páru, tak si připadám jak v turecké sauně a stejně nic nejde vidět... tak to zkouším.. ruka před pusu, nic, vydechovat pusou dolu, nic... no připadám si jak v zakouřené restauraci 5. cenové kategorie a přesto jsem v krásné přírodě na čerstvém vzduchu a obrovský odpůrce cigaret.. ale co s tím... když čelovku vypnu, neuvidím tuplem nic... no ale přestat dýchat přeci taky nemůžu... k domově ještě pár kilometrů zbývá... podbíhám spojovací hlavní silnici do Versailles a myšlenka zabloudí k a autobusu.. ale nemám peníze, nic... jen mp3 a dva kapesníky a čelovku.. a lije ze mě jak z vola... To by se řidič asi pěkně vyděsil... ale přeci to nevzdám, už jen kousek... A šup, letím pusou napřed... na poslední chvíli to vyberu a znovu najdu rovnováhu, ale bylo to o fous.. nejde nic vidět.. asi už zakopnu i na rovné silnici... kupodivu mám pocit, že i když běžím skoro poslepu, protože omlžené slabé světýlko čelovky se nedá počítat, tak si držím i slušné tempo...
Konečně na svém a k domovu už jen kousek, tři kilometry. Ještě párkrát mlaskneme do kaluží a začíná štěrková cestička a ano, kamínky jsou světlé! Rybník odráží to osvícené oranžové nebe a já aspoň trochu vidím na cestu, super.. za chvilku jsem doma.. zahnu za zatáčku a najednou vidím pohybující se světélko.. že by Jeníček s Mařenkou, takhle večer u rybníku? Ne, naproti mě baletící pán mezi kalužemi s čelovkou. Hlasitě jsme na sebe zavolali "bonsoir", oba dva udýchaní, jak kdybychom dobíhali marathon a já už pelášila k rovnou za nosem. Blíží se finále, vbíhám na osvětlenou ulici, zapínám blikání na čelovce aby mě protijedoucí auta viděla, poslední táhlý kopeček a na hodinkách pěkná hodinka a patnáct minut, doma pak naměřím hezkých 13 kilometrů.
Běhání večer je krásné, klidné, tiché, romantické, pohodové... člověk má celý parkur jen a jen pro sebe, když nepotká omylem nějakého poblázněného běžce jako je on sám, ale ... má to jen jediné mínus, není vidět skoro na krok a v mém případě mám kolem sebe ještě saunové prostředí, s velmi hustou párou, kterou si navíc ještě k tomu vytvářím sama. No a to je ten problém, do sauny chodím nerada 😀
Krásný a pohodový večer 🙂 😉
Míííša Stránská
Mi Šule 🙂 😉