Je mi 39 let, s manželem máme 2 vlastní biologické děti a jedno v pěstounské péči.
Dlouhé roky jsem měla komplexy méněcennosti. Měla jsem pocit, že nic moc neumím, nejsem hezká a nikoho nezajímám. Nevěděla jsem o žádném svém výrazném nadání. Často jsem si na hříšti jako dítě hrála a soutěžila sama se sebou: tuhle prolejzku přelezu, pak tamto přeskočím, oběhnu strom a zpět! Nebo "školka" s tenisákem o panelák: desetkrát hodit o zeď a chytit levou rukou, 10x pravou, oběma s tlesknutím a když zkazím, musím znova od začátku. Během let mi pomohl indiánský turistický oddíl a později i můj manžel trochu najít sama sebe a více se ocenit. Získala jsem konečně nějaké sebevědomí.
Můj muž mi už dřív často říkával, že jsem takový vytrvalostní typ, že by se mi ve sportu mohlo dařit. K tomu jsem si vzpomněla, že když mi bylo asi 11 let, jednou jsem o prázdninách odpoledne plavala na koupališti a počítala si bazény a výsledek byl 5 km bez přestávky!
Nicméně pravidelně jsem se žádnému sportu nevěnovala. Rodiče mě k tomu nijak nepovzbuzovali ani nevedli.
Teď ráda jezdím na kole, chodím, střílím z luku, plavu, běžkuju, chodím na tréninky beach volejbalu. Občas jsem si šla někdy zaběhat a pak jsem ale zase přestala. I teď nedávno mi kamarádky z beach volejbalu říkaly, že chodí běhat, ať jdu s nimi, ale nějak se mi úplně nechtělo... Souběhem událostí a zvláštních "náhod" (:-) ) jsem dospěla až k březnu letošního roku.
Stáňu jsem znala jen od vidění a po jednom sedánku s holkama v hospodě jsme se domluvily na další setkání jen samy dvě. Napsala mi do e-mailu: "Myslím, že si máme vzájemně co říct." Setkání v čajovně a fajn pokec o všem možném včetně hubnutí, sportu, běhání. Stáňa vyprávěla, že před rokem byla o 16 kg těžší a v depresích, začala běhat a mnohé věci se jí změnily a pohnuly k lepšímu. Byla to ona "poslední kapka". Hned druhý den jsem nazula staré kecky a oběhla kolečko v našem lese. Právě ta má kamarádka, co mě zvala běhat v tomtéž lese, mi řekla: "No, to, cos uběhla, je tak 5 km!" Ani mi to nepřišlo. Můj muž mi řekl, že můžu přejít občas do kroku, nepřehánět to. Nicméně jsem to zvládla úplně v pohodě bez přestávky a měla pocit, že bych mohla totéž běžet hned znovu. Pak jsem zkusila doběhnout na místní letiště a zpět a to prý je 7 km. Další dny jsem si stáhla do mobilu aplikaci na měření trasy. Koupila jsem si běžecké botky a legíny. Půjčila jsem si knížky o běhu z knihovny. Stáňa mě přihlásila přes Facebook ke skupině Báječné ženy v běhu. Další kamarádi mi půjčili knihy Born to run - Zrozeni k běhu a Jez a běhej od Scotta Jurka.
Zkusila jsem delší trasu, co to se mnou udělá, 10 km, 12 km....a dobrý! 🙂 Pocit nádherný, prostě jako droga. Těším se na další a další běh. Někdy se mi taky tak úplně nechce, ale chci zažít ten pocit, tak se vypravím a jdu, vlastně běžím! V jedné knížce se psalo: Posune se vám to v životě od otázky: Půjdu dnes běhat? k otázce: Kdy dnes půjdu běhat?
Od oné středy koncem března jsem nevynechala ani jeden den, abych neuběhla aspoň 5 km. Vím, že jsem taková "čerstvě zamilovaná", možná i trochu bláznivě, a ta zamilovanost může časem přejít, ale zatím se jí nechám krásně unášet.
Hrozně ráda spím, ale když tuším, že není kdy jindy jít běhat, nastavuju budíka a běžím ráno! Pravidelně si dýchám do rytmu běhu, mysl často utíká kamsi a já jsem v jiné realitě. Opět jako kdysi malá holka za panelákem zkouším překonávat své možnosti a limity. Vyhovuje mi běžet sama, ale nevadí mi ani parťáci. Něco mě sem-tam bolí, ale po pár dnech to zase přechází. Po 14 dnech běhání mi několik lidí řeklo, že jsem zhubla. Huráá! To jsem chtěla! Hlídám si víc i jídlo, ale běh v tom má nespornou zásluhu.
Je to má nová vášeň: kromě své práce, rodiny, péče o dům, zahradu, dvou koček, psa a canisterapie se psem a dalších mých zájmů.... čtu o běhu, přemýšlím o běhu, povídám si s lidmi o běhu. Vytvořila se mi taková tykadla a já o toto téma zakopávám skoro na každém kroku.
Velkou radost mi udělaly i děti, vyběhly se mnou a suše daly 5 km, dcera dokonce nedávno sama 9 km, tutéž trasu na místní letiště, trošku nastavenou kličkami tam a zpět po lese. Super, třeba je to taky nějak chytne 🙂
Přemýšlím o účasti na nějakém závodě, zkusit se porovnat i s ostatními. Ale můj cíl ja zažívat ten úžasný pocit a zkoušet překonávat sama sebe. A zbytek uvidím, co přinese život.
