Milé dámy z běžeckého klubu Tanvald a bájenky.
Asi nejsem úplně normální ale přihlásila jsem se do Benešova u Semil na svůj první půl maraton. Dokud nepřišla ta správná chvíle, tak jsem to brala s nadhledem, nebyla jsem nervózní - ono taky z čeho, vždyť mám natrénováno, kolem sebe morální oporu apod. Jenže když jsem stála na startovací čáře, tak už jsem snad po pátý potřebovala na záchod, kolem mě samý fotograf (to asi protože jsem měla krásné tílko BŽB ...), samý namakaný běžci . Ty normální běžci a běhny asi byli na rozdíl ode mě někde vzadu. Ale já musela uposlechnout příkazu starších a v tu chvíli jsem si myslela, že i moudřejších a stála jako největší borec vepředu (přeci nepoběžím o 10 metrů delší trať, že jo?)
Po výstřelu jsem pouze uhnula do strany a řekla jsem si kam asi tak všichni pospíchají, vždyť jsem teprve vyběhla a těšila jsem se na první občerstvovačku.
No a potom už to šlo úplně hladce. Na druhém kilometru bylo krásné místečko na to si odskočit, akorát nevím, proč mě u toho pozoroval řidič ze sanitky, že by se o mě už bál ?? Pak jsem musela asi 20x smrkat (u toho se taky musí zpomalit, co kdyby se mi roztrhl kapesníček) a zbyly tu už jen ke konci nějaké slečny, které mě opravdu neohrožovaly. Na 9tém kilometru už se začínám míjet s borci, kteří mají naběhnutou polovinu závodu a vrací se do cíle. Od některých byla úžasná podpora, což zase na chvíli nakoplo. Konečně je tu ta pitomá otočka, to ji museli dát tak daleko? Teď už se jen 3x občerstvím, naleju do sebe trochu vody, vycucnu zbytek zubní pasty, která mě má postavit na nohy a jsem v cíli.
Proč mi ale ty blbci předem neřekli, že ani zubní pasty, ani super nápoj nepomáhají na brouka v hlavě a hlavně když ti na 12tém kilometru tuhnou nohy u samého zadku.
Panebože jak mě to už nebaví, jak jsem stará, tak jsem blbá. Nechápu, jak mě může předběhnout důchodce, kterého jsem měla po celou dobu za zády. Že by tak rychle zrychlil? Na 14tém kilometru se ke mně přidává pohledný běžec z Českých Budějovic, prý vzdává maraton a vrací se zpět. Přeci se před ním neztrapním a neřeknu, že už nemůžu. Ztrapním. A vůbec mi to nevadí, dodal mi novou morální oporu, pochválil, že po půl roce běhání to je super a krize přijde na každého. A tak mě táhl, dokud si mě nevyzvedl kamarád, který mě vlastně do běhání nalanařil. Poslední necelé 2 kilometry do cíle, nenávidím všechny běžce kolem sebe, proč se tak blbě šklebí. Právě mi je nahlášeno, že už jen kousek z kopce, támhle už je vidět komín a budu v cíli.
Opravdu. Za zatáčkou stál policajt a kvůli mé maličkosti zastavil dopravu, najednou vidím ten nádherný nápis CÍL. V tu chvíli ve mně bouchli saze, nasadila jsem snad největší spurt, co jsem dokázala. Okolí řvalo a tleskalo a já překonávala sebe sama. Do cíle jsem vlítla jako neřízená střela, kdyby mě nechytili tak nevím, jak to ubrzdím.
Konečný čas 2:23, zbytek mi unikl.
V tuto chvíli jsem byla plná endorfinů, které po chvilce vyprchaly. Do lýtka mě kousla během chvíle křeč, udělalo se mi velmi slabo, měla jsem křeče do břicha. Nenáviděla jsem všechny kolem sebe, protože jim nic nebylo a lili do sebe iontové nápoje ve formě piva. Přesto mě nenechali potupně umřít a zaléčili mě rychlými cukry od Enervitu (ono to opravdu funguje).
Od této chvíle mi je dobře a každému se vytahuju, jaký to byl super závod, jak mi nic nebylo. Prostě paráda.
Teď už jen půl maraton s Lenkou Zídkovou v Praze a budu mít splněný další vytčený cíl. Už se na tebe Leni těším.
Vlaďka
