Rozhodnutí padlo jak je poslední dobou obvyklé, na poslední chvíli. A jelikož tenhle seriál známe již dost dlouho a zatím jsme ne něm neshledávali vady na kráse, bylo poměrně jednoznačné: poběžíme. Zvolili jsme auto, i když bylo jasné, že jeden z nás bude řídit a rozhodli se poznat nové tváře, což se nabídlo samo - na facebookové skupině Spolujízda na běžecké závody právě poptával Vašek s Adélou cestu do Milov, kde se závod konal. Lucka dojednala, kde je přibereme a v sobotu po desáté vyjíždíme od soutoku Vltavy se Sázavou na pražský Opatov, kde nabíráme pro nás nové tváře a nelitujeme. Ač oba spíše introverti, s těmi na zadních sedačkách jsme si docela padli do oka. Nebo spíše do zpětného zrcátka. 100 km cesty po D1 znamená nejméně 80 km různých omezení, uzavírek, zúžení a omezení rychlosti, nakonec to docela uteklo.
Do Milov přijíždíme chvíli po jedné hodině, značení od obce ze směru Sněžné jednoznačné, dostat se na nedaleké parkoviště ještě pomáhají regulovčíci a také proto je parkoviště vzorně srovnané a po závodě se dobře odjíždí. Z parkoviště jen pár desítek metrů do zázemí závodu, v době našeho příjezdu vše bez front, jak šatny, tak registrace či úschovny. Parádní open air umývárny a dostatek kadibudek, s minimálními frontami jen v čase startu jednotlivých závodů.
A od té doby si jen užíváme, možností na louce se sluníčkem i ve stínu v okolních lesích bylo dost a dost, a rybník, okolo kterého budeme závod dobíhat, ten byl skutečně na dosah. V pohodě stíháme převlečení, focení s Báječnými ženami v běhu, které reprezentujeme, opalování a povalování na dece takřka do startu. Pár minut před startem na kadibudku, do úschovny a na start.
Profil tratě z propozic jsme znali, takže nás první tři kilometry do kopce nepřekvapily, co také čekat od Vysočiny. A pak už to byla jen samá radost, lesní cesty, pěšiny, fandění čertů/čertic, turistů v lese i v kempu před cílem. Občerstvovačky byly dobře zásobené, dobrovolníci měli vše pod kontrolou a pokud by se dalo něco vylepšit - snad ten meloun mohl být sladší. Ale jak se říká, do ženy a do melounu nevidíš, tak to asi pořadateli protentokrát odpustíme. 12 kilometrů uteklo jako nic, tak si asi příště dáme tu dlouhou, pokud bude mít Lucka v pořádku srdíčko. Poslední dva kilometry z kopce a po hrázi rybníka, proběhli jsme kempem, koridorem fanoušků, kteří fotili i fandili a dostali parádní dřevěnou medaili, jak je u Běhej lesy zvykem. Tradiční Birell do ruky, pozdravit na rychlo přivolané vzdálené příbuzenstvo z okolních vesnic, osprchovat se v open air koupelně a rozvalit se na deku. Adéla s Vaškem totiž běželi dlouhou a plánovali po doběhu krátkou koupel v rybníce. Při rozvalování stihneme ochutnat Birell (a jeden studený si na cestu koupit), u stánku Agrola s jihočeským mlékem ochutnat vynikající zákys a pak už spěchat k autu. Kolo Scott v tombole nás moc lákalo, ale cesta domů byla dlouhá a D1 je nevyzpytatelná.
Takže jestli příště zase? No jistě, již 11.8.2018 na Běhej lesy Bílá. Tam se nám loni taky moc líbilo. Lesům zdar a těm rozběhaným zvláště.
M&L
