Kolik let běháš a jaké další sporty provozuješ?
Po dlouhém období, kdy jsem běh řadil mezi neoblíbené aktivity a vyhýbal se mu, jsem k němu přičichl někdy na jaře 2013 a intenzivněji běhám od srpna téhož roku. Jsem tedy skutečně začátečník. Atletiku jsem měl ale vždycky rád, ono to s ní u nás docela žilo, táta běhal střední tratě a pak také trénoval, brácha zase dělal docela solidně desetiboj. Náčiní se u nás válelo spousta a já jsem si docela rozuměl s oštěpem a diskem, kde bych se asi ani na závodech neztratil, ale když jsem viděl, jaká umí být atletika dřina, byl jsem asi moc líný dělat víc, než se jen sám bavit. Se střední školou přišlo dlouhé kuželkářské období, které už ale bez jakýchkoli ambicí, trvá dodnes. Jinak rád jezdím na kole, na in-linech a asi před pěti lety jsem objevil indoor rowing, tedy halové veslování, kterému jsem celkem propadl a ve kterém jsem si zkusil i trochu zazávodit.
Máš svůj běžecký idol?
Přiznám se, že idolům ani módním trendům moc nepodléhám. Nepodlehl jsem „bosému“ běhání po přečtení Born to run a ani obvyklé knižní idoly, z nichž občas slýchám citovat, mě nijak zvlášť neoslovují, i když je jistě úctyhodné, čeho dokázali. Pokud bych musel říct jedno jméno, tak se zase dívám spíš na atletiku jako takovou, koho jsem opravdu obdivoval a to byl Tomáš Dvořák. Desetiboj je prostě královská disciplína. Inspiraci ale spíš vidím ve svém okolí. Prvním takovým „idolem“ mi byl právě bratr, jeho tréninkové deníky jsem měl pročtené tam i zpět a snažil jsem se podle nich v nějakých 14ti letech (tajně) trénovat. Samozřejmě naprostá pitomost, sice jsem vše tak nějak přepočítával na třetinu, ale jen jsem se utvrdil v tom, že ta námaha mi za to nestojí. Snad by mi to neměli za zlé zmínit je v téhle souvislosti, ale moc mě inspirují třeba známí i méně známí z Endomonda, kteří jsou o pár let přede mnou a je nesmírně zajímavé je sledovat a snažit se jim trochu přiblížit. A také si občas říkám, že by třeba táta měl radost, i když na těch výkonech by to chtělo ještě hodně zapracovat.
Tvůj největší sportovní úspěch?
Žádné medaile doma schované nemám, matně si pamatuji, že jsem asi jedinkrát stál na bedně, tak v sedmé třídě, na nějakém oblastním orienťáku. Hrál jsem první dorosteneckou ligu v kuželkách, povedlo se mi v nich dostat na MČR a v dobách, kdy ho tu ještě nikdo neuměl hrát, jsem si zkusil i MČR v bowlingu, ale vždy to bylo někde kolem 20. místa. V běhu závodím opravdu jen sám se sebou, potěšila mě první desítka pod 50 minut, ke které se mi povedlo dostat po čtvrt roce trénování ze stavu „sotva uběhnu 5 kilometrů“.
Na jaký závod v roce 2014 se nejvíc těšíš a proč?
Největším letošním cílem je jednoznačně B7, na ní se snažíme trochu plánovitě připravit, takže k ní směřuje asi nejvíc těšení, ale i nejvíc obav. Určitě je to největší výzva a logické vyústění toho, kam mě to v běhání táhne. Na té cestě je ale několik dalších závodů, na které se moc těším, v kopcích třeba Radegastova výzva, nebo Jesenický půlmaraton, drsnou zkouškou bude určitě orienťák Noční můry, rok bych rád zakončil koloběhem Říp-Praha, to je skutečně tak trochu společenská událost.
Je těžké býti mužskou menšinou v tom BŽB babinci?
Kamarádi mi vždycky říkali, že toho moc nenamluvím, ale když se objeví ženská, tak se mi huba nezastaví. Úplně si nemyslím, že to tak je, ale kdoví. Já se v téhle bandě cítím naprosto pohodlně a ano, některá témata diskusí mi moc neříkají, ale ono jich je zhruba stejně i v diskusích pánských. Myslím si, že ten status exota někdy nabízí i výhody vůči ostatním, na druhou stranu mě vede k tomu někdy víc vážit slova, snažit se nebýt první, kdo oslovuje nově příchozí, přítomnost mužů v téhle skupině může třeba někoho překvapit a být mu proti srsti, ale žádnou negativní zkušenost nemám. Bylo pár chvil, kdy jsem se cítil jako menšina, třeba u pár akcí, které byly čistě dámské, na druhou stranu, když si představím, co se tam muselo dít... A je to třeba brát jako fakt. Takže možná nejdivněji se cítím tehdy, když se hlásím na závody a říkám si, jestli jako Báječná žena nevypadám přece jen trochu zvláštně.
Co ti členství v BŽB dává a je něco, co Ti vzalo?
Tak který chlap by nebyl nadšený více než tisícem virtuálních spoluběžkyň... Ale vážně, v téhle skupině je skrytá obrovská motivace a podpora. Pokud potřebujete poradit, dostane se vám hned desítek odpovědí, pokud se vám nedaří, povzbuzení na sebe nenechá čekat. Je fajn vědět, že máte něco takového za sebou, je milé, že kam přijedete, všude najdete spřízněné duše. Skvěle také funguje skupina na Endomondu a věřte, že pro chlapa s aspoň základní mírou ješitnosti dvojnásob. Když vidíte, jak ty holky makají, tak se může chtít sebeméně, ale nedá vám to jen tak se flákat. Tahle síla mi pomohla vydržet v začátku a změnit ten nudný a otravný běh v to, co mě teď nejvíc pohlcuje. A v neposlední řadě mi pomohla najít i několik lidí, se kterými je to pobíhání o mnoho příjemnější, koneckonců sdílená radost je přece dvojí radost.
Pokud mi něco bere, je to čas. Co mě ani tak nemrzí je, že místo jiných způsobů jeho zbytečného utrácení prosedím nějaký čas u facebooku, víc mě štve to, že tím, že mi dala běh, nezbývá moc času ani sil na ostatní sporty, které tak zákonitě ustoupily do pozadí. Rád bych, ale nedá se stihnout vše a s tím se ještě budu muset nějak vypořádat. Za takovou novou náplň ale těžko se zlobit, takže i ty ztráty jsou vlastně pozitivní a za to musí patřit BŽB můj vděk.
